čtvrtek 4. června 2020

Malé velké radosti


V dubnu jsme hodně chodili k Boleváku. Ať už s Ivet, nebo s Martinem. Tohle byl po dlouhé době můj první "ponor" na začátku dubna, kdy jsem měla výročí od účasti na workshopu Wim Hofovy metody. Ivet jsem zlákala natolik, že druhý den šla do vody se mnou :) Ivet, díky za krásnou momentku a za úžasně strávený čas u Boleváku :) 

Cestou do práce jsem potkala kolegyňku a šly jsme spolu. A já dostala čtyřlístek, který našla před domem. Krása je v maličkostech. Klišé? Já bych řekla, že je skvělé se to naučit :)

Když se máte rádi natolik, že sami sobě upečete narozeninový dort. Mrkvový. Výborný. Dokonce se Vám podaří někde vylovit svíčky, takže si je sfouknete. A marně přemýšlíte, kdy naposledy jste sfoukávali svíčky na dortě? Samozřejmě jsem se o něj podělila, ale i tak jsem ho jedla asi 5 dní. Nepřejedl se. Vždycky jsem se na něj těšila, protože se mi vážně povedl!

Lumpík je pejsek útulkový, šikovný, a rád si stele na neobvyklých místech. Třeba v Martinově krabici s pracovním oblečením - mimochodem tu si fakt oblíbil, chodí do ní často :)

Narozeninová kytka od maminky :) Krásná a hlavně voňavá!

Poke bowl. Já vím, teď je jich plný instagram. Prostě jsem to musela zkusit taky :) někde jsem četla, že to je jako nezarolované sushi, s tou výhodou, že do sushi nikdy nezarolujete tolik ryby a zeleniny. Musím uznat, že jsem se plácla přes kapsu a pro tuhle příležitost si koupila steak z tuňáka a sushi rýži. A byla to dobrá volba. Jako milovnice sushi a zejména ryb jsem měla boule až za ušima a blahem jsem přivírala oči u každého sousta = )

V září jsem přemýšlela, že tu udělám příspěvek na téma "podívej se na své okolí očima turisty". Leč nějak z toho sešlo. Pak jsem si říkala, že by bylo dobré zachytit stejná místa v různém ročním období, ale taky to nějak nevyšlo. Jenomže já mám kolem domu pár míst, která mě ani po 6 letech nepřestávají fascinovat. Třeba tento strom. Je zvláštní. Je pro mě zajímavý tím, jak je košatý a placatý. V létě je pod ním spousta stínu a v zimě mě fascinuje, kolik má větví a větviček. A takových zázraků já mám kolem domu několik.

Jedno z odpolední u Boleváku. Byly jsme s Ivet na druhé straně než obvykle a já cestou z vody zjistila, že ze dna čouhá škeble! Trochu jsem se bála, ale vytáhla ji, protože mě zajímalo, jak je velká. Poctivě jsem ji pak zastrčila zpátky, ale musela jsem se soustředit, abych tam vrátila škebli, a ne telefon, protože obojí bylo podobně velké i těžké :D

Autokino. Byla jsem v něm poprvé a bylo to super. Přijeli jsme brzy, takže jsme krom popcornu dostali první řadu :) Poslední aristokratku miluju, byl to úžasný podvečer! Kdyby vás, stejně jako mě, zajímalo, jak se to řeší se zvukem, tak ten si naladíte na rádiu :) A abych nebyla nařčena, tak autorem fotky je Martin :) 


Zajíci ve školce. To nešlo nevyfotit. Jedno víkendové ráno při venčení :)

pondělí 2. března 2020

Odmlka | Životní eskapády


Dlouhou dobu jsem na blog nenapsala ani řádku. A to jsem původně chtěla začít psát častěji :) Konec roku ale byl natolik intenzivní, že to nešlo. Stáhla jsem se do sebe a snažila se vstřebat všechny ty události, které se děly souběžně najednou.

Jedním z velkých kroků bylo ukončení pracovního poměru ve Fakultní nemocnici. Nakonec to nebylo úplné ukončení, ale pouze snížení na 2h týdně. Jelikož je má práce propojená, nemohu si dovolit skončit úplně. Tento krok pro mě byl nečekaný a jako blesk z čistého nebe. Na jaře se nám částečně změnilo vedení a náš pohled na práci, kterou odvádím, se lišil. Měla jsem na výběr z několika variant. Když se to celé událo, byla jsem natolik v šoku, že mě ani nenapadlo, že to skončí právě takto. Čím víc jsem nad tím ale přemýšlela, tak se tato varianta začínala jevit jako jediná možná. Trápila jsem se s tím víc než měsíc, nechci tady zabíhat do podrobností, ale byl to velmi náročný měsíc. Nakonec jsem vše zvládla a do prosince jsem vstupovala s pidi úvazkem 0,05. Jelikož už nějaký čas uběhl, můžu říct, že jsem za dospění k tomuto rozhodnutí neskutečně vděčná! Ulevilo se mi. Přestala jsem být ve věčné křeči, abych splnila očekávání, aby mě zase někdo nepomluvil a nedonášel, protože se něco jeví jinak, než jak to ve skutečnosti je, atd. Těch faktorů bylo mnoho a já najednou zjistila, jak moc jsem se trápila. Pravda, když jsem do FN nastupovala, byla jsem plná síly a ideálů. Ale postupem let mě celý systém semlel natolik, že se z toho tak trochu stal spíš boj o přežití. Po 5 letech mého postupného přibírání dalších a dalších "povinností" a profesního růstu jsem skončila tam, kde jsem na začátku začínala. A jsem ráda. Ony to totiž možná nebyly ani tak moje ambice a touhy, jako spíš potřeba světu dokázat, že za něco stojím. A dovolit si to (při)pustit a říct "ne, já to nechci dokončit", navíc opakovaně, bylo náročné. Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla ustát a postavit se sama za sebe.


Souběžně s touto lapálií se děla ještě jedna rodinná. S prarodiči od tatíka jsem 13 let nebyla ve styku. Nechci tady rozebírat proč a jak, prostě to tak bylo. Jenomže koncem října mi tatík zavolal, že děda má terminální stádium rakoviny tlustého střeva a že pokud ho chci vidět, teď je ten správný čas. Seděla jsem v posteli, nemocná a s pocitem "Proč? To nestačí, že tady řeším práci, jsem nemocná, je mi blbě, a do toho ještě tohle?!". Posbírala jsem zbytky sil a dědovi napsala. Hned další víkend jsem tam jela. Ačkoli už nekouřím (jen výjimečně), tak cigareta na uklidněnou byla nutnost :) 13 let je 13 let a nevěděla jsem, co mám čekat. Nakonec to (jak jinak) proběhlo úplně v pohodě. A mně se zase jen potvrdilo to, že naše hlava dokáže opravdu vykonstruovat neskutečné strašáky a že je dobré se naučit rozlišovat, kdy jsou její upozornění opodstatněná, a kdy nám spíš škodí. Spousta věcí mě vrátila do dětství - koberec, který si pamatuju ještě z domu, kde babi s dědou bydleli. Přehoz na gauč, který mají snad odjakživa, a spousta dalších drobností. Byla jsem ráda, že jsem zvládla ten krok udělat. Ani ne tři týdny poté děda umřel. Doma jsem se probrečela tím, kolik let jsme zbytečně ztratili, ale s vděčností, že jsme se ještě viděli a věděli, že je to dobré. Mělo to tak být a byla to součást vývoje. S babi si dnes voláme a já jsem ráda, že se to po tolika letech urovnalo.


Následoval měsíc dovolené, takřka celý prosinec. To bylo taky to jediné, co mě drželo zhruba od září při životě. Takové světlo na konci tunelu. Měla jsem jisté představy, jak bude dovolená probíhat. Ale všechno bylo jinak. Doháněla jsem výšivku Thanosovy rukavice pro Martina, který měl 17.12. narozeniny. Můžu vám prozradit, že jsem to nestihla a předávala ji zhruba o měsíc později. Přesto jsem se ale opět chytla do krysího závodu a každý den ráno vstala, nasnídala se a zasedla k vyšívání. Nerozumějte mi špatně. Já si to užívala. První 4 dny. Protože vyšívání mě baví, uvařila jsem si dobrý čaj a kávu, pustila si vánoční romantický film, rozsvítila světlíčka na stromku, solnou lampu a do aromalampy dala vánoční vůni. A byla jsem absolutně šťastná. Jenomže po pár dnech už to nebyla pohoda a pocit volnosti, ale spíš tíha termínu a nutnost. Vytratila se lehkost. Až den před Vánocemi jsem si řekla, že dost, že "nepromrhám" dovolenou dalším štvaním se, jen štvaním se jiného druhu. A tak se kýžený odpočinek a úleva nekonal. Nicméně díky tomu jsem si to uvědomila a došlo mi, že je jedno, jestli jsem v práci nebo doma, že mám tendenci se do těchto krysích závodů chytat a občas si je dokonce sama vytvářet.


Na přelomu roku jsem bilancovala. Co se událo v roce 2019, co mě asi čeká v roce 2020. A slíbila jsem si, že rok 2020 bude rokem mého zdraví a těla. Dlužím mu to. Za to, že mě vždy podrželo a neselhalo. Chci mu to oplatit a dát mu potřebnou péči. Asi za 3 týdny po tomto rozhodnutí mi ruplo za krkem. U mě celkem běžná věc. Tedy hlavně dřív, od té doby, co mám pořádnou matraci a anatomický polštář se mi to stává výjimečně. Jenže zrovna tu noc jsem spala u Martina. Není to příjemné, ale vím, že cca za 3 dny to povolí. Ale ouha. Za 3 dny to naopak vygradovalo. Naivně jsem zůstala doma s tím, že to chce teplo a klid. Velmi brzy jsem se ládovala koňskými dávkami léků a sháněla jsem fyzioterapeuta. K doktoru jsem nechtěla, že mi budou nutit obstřik (a já se zase dostanu do tlaku, nedokážu říct ne a proti své vůli na obstřik kývnu). Vydržela jsem to 4,5 dne. 4,5 dne, kdy jsem mohla jen sedět, ležet jen na zádech a s obrovskými bolestmi hlavy, i obyčejné polknutí bolelo, o jakémkoli pohybu hlavy, vyjma záklonu, nemohla být řeč. Oba fyzioterapeuti mi řekli, že si mám koupit límec a vyrazit k doktoru. Moc jsem nespala, za to jsem hodně brečela. Nakonec jsem v sobotu skončila na urgentním příjmu a věděla jsem, že obstřik si vnutit nenechám. A zase jeden neopodstatněný strach, o obstřiku nepadlo ani slovo :) Dostala jsem kapačku, Tramal, po kterém jsem se krásně vznášela :D a taky informaci, že mám akutní ústřel krku sahající do půlky zad. A taky výrůstky na dvou krčních obratlech. Domů jsem si nesla konečně odpovídající léky a týdenní neschopenku. Když jsem přesně po týdnu poprvé velmi, velmi opatrně ulehla na bok a ono to šlo, prožívala jsem obrovské pocity vděčnosti a štěstí. Najednou jsem si vážila toho, že můžu bezbolestně polknout, napít se a najíst, že si můžu lehnout!!! Že se můžu vyspat a že se začínám vracet do normálu. Samozřejmě jsem hodně přemýšlela, proč mě tělo takhle drsně zabrzdilo. Mám svou teorii. Dnes, měsíc po této epizodě, cítím, že to stále není ono. Jasně, už jedu v běžném režimu, včetně squashe, ale pořád cítím, že nejsem úplně fit. A při určitých pohybech hlavou mi bolest dost nečekaně a nevybíravě vystřelí nahoru i dolů. Beru to jako takovou mou nutnou brzdu. Jak už jsem psala výš, mám tendenci chytat se do křeččího kolečka, do pocitu, že musím a taky občas dělat věci na sílu. V něčem už jsem se to odnaučila, v něčem ne. Možná se mýlím, ale myslím, že poselství těla bylo následující - "Říkala jsi, že letošek je mým rokem. Ale nechováš se tak. Zase mě do něčeho tlačíš a chceš po mě výkon. Já už ale nemůžu. Jsem vyčerpané. Začni mi konečně naslouchat a respektovat mé potřeby. Za čím se pořád ženeš? Proč potřebuješ mít všechno hned? Já se neopravím mávnutím kouzelného proutku. Potřebuji na to čas."


A tak se učím naslouchat svému tělu, respektovat jeho potřeba a dát čas jemu i sobě. Moc mi v tom taky pomáhá obrázek mé milované Peťky, známé taky jako Oringle. Obalenou paní, jak jsem ji překřtila, jsem si zamilovala na první pohled a věděla jsem, že chci mít jednu doma. A tak ji mám :) Díky Peti! Ve zlatém ránu (nikdy jsem na zlatou nebyla), opřenou na parapetu o zeď u psacího stolu tak, abych na ni viděla i z postele a mohla si připomínat to, co si tolik připomínat potřebuju.


A tak Ti děkuji, moje tělo, žes to všechno vydrželo. A nikdy mě nenechalo ve štychu. Pokusím se Ti to konečně oplatit a vynahradit.

úterý 22. října 2019

Zamyšlení z Cavemana | Lovci a sběračky | Síla davu | Buď svá

Minulý týden jsem byla na Cavemanovi. Kromě toho, že byl i po sedmi letech senzační a já se smála od začátku do konce, byla tam pro mě spousta momentů k zamyšlení. A už v divadle mě napadla jedna myšlenka. Když Honza Holík vysvětloval rozdíl mezi muži-lovci a ženami-sběračkami na příkladu nákupu, napadla mě jedna věc. Poslední dobou je neustále vypichováno, že se máme soustředit aktuálně na to, co děláme. Když si myjeme ruce, máme se soustředit na to, jak nám teče voda po rukou, zda je teplá, nebo studená, máme vnímat, jak se nám mýdlo mění na pěnu mezi prsty...jenomže co když se my, sběračky, snažíme fungovat jako lovci?

Již z historického hlediska sběraček je nám dáno vnímat několik věcí najednou - zda je ta bobule jedlá, jestli támhle nečíhá mamut, a že tady ty bobule už budou brzy zralé, a že tam pod tím keřem číhá hřib...což mi mimochodem připomnělo naši podzimní sběračskou procházku s Martinem, tedy dovolte vsuvku.

Chtěli jsem si natrhat kopřivová semínka, černý bez na marmeládu a podívat se po hřibech. Martin jako správný lovec uviděl kopřivová semínka a sbíral semínka. Já mezitím trhala (neočekávaně) ostružiny. Jak jsme tak šli lesem, Martin vyměnil kořist "semínka" za kořist "černý bez". Takže to vypadalo tak, že Martin se díval po bezu, zatímco já jsem upozorňovala, že tady je hodně kopřivových semínek, že já bych se potřebovala zastavit, protože je tu spousta ostružin a v druhé půlce procházky jsem v mezičase odbíhala do lesa pro hřiby. Jasný příklad lovce a sběračky.

Vrátím se ke své původní otázce - co když se my, sběračky, snažíme fungovat jako muži-lovci? Nevím, jak se to daří Vám, milé dámy, ale pro mě je soustředění se pouze na jednu věc takřka nemožné. Ač se snažím. Jenomže když třeba vyšívám, nedokážu sedět a vyšívat. A nic jiného. Já u toho zároveň poslouchám audioknihu/podcast, přemýšlím, co bych si dala k obědu a ještě kontroluju, jestli se držím vzoru a nepřidala či neubrala jsem někde křížek. Já vím, teď někteří namítnou, že jízda autem je také synchronizace několika činností. Samozřejmě, že když je to třeba, dokáží se muži soustředit na více věcí najednou a ženy jen na tu jednu. Ale já mluvím o běžném životě. Co když se, milé dámy, snažíme aplikovat mužský princip, který nám, ženám, není přirozený?

Zrovna minulý týden jsem zahlédla krásný citát "Ženy tu nejsou od toho, aby dokázaly, co umí muži, ale aby dokázaly, co muži neumí." Možná se do mě teď někteří pustí, ale já s tím citátem souhlasím. Opravdu nemám ambice být vrcholovým manažerem velké firmy, jezdit závody ralley nebo boxovat. A tím rozhodně nechci říct, že by tyto ambice neměly mít ani jiné ženy - pokud je máte, a je to opravdu vaše vroucné přání, a nikoli jen potřeba ega dokázat sobě i okolí, že na to máte, jděte do toho! Ale my, které toužíme být žena se všemi výhodami i nevýhodami, dovolme si to. Když píšu tyto řádky, došla mi jedna krásná věc, díky které se mi ulevilo - že nemusím. Že se nemusím snažit za každou cenu soustředit se jen na jednu věc, jen proto, že to někdo řekl. To je objev, že? Ano, stále se dost vezu v módu "měla bych". A síla davu je síla davu. Mimochodem na to téma jsem dneska ráno poslouchala krásný podcast od Tereza in Oslo - #5 Všechno je v hlavě. Vřele Vám ho doporučuju. Tereza v něm krásně mluví o tom, jak bravurně si s námi umí hlava pohrát a jak funguje davová psychóza.

Takže pokud se právě některým ženám ulevilo, že to, že jsou tryskomyši a dělají deset věcí najednou, je v pořádku a že v tom nejsou samy, jsem moc ráda. Občas totiž potřebujeme někoho, kdo nás zastaví a umožní nám se na věc podívat jiným pohledem. Někdy se totiž sami lapíme do svých sítí, touze po dokonalosti a omylu, že když to říká tolik lidí, že to zaručeně musí být pravda. Ať už jste tedy jakékoli, ať už skáčete jako blecha, nebo se opravdu soustředíte jen na jednu věc, buďte hlavně samy sebou, protože díky tomu si pak můžeme dovolit říct si, že to a ono je teď možná módní, ale pro mě to není. A tím nemyslím jen módu v oblečení, ale i módu ve výživových směrech, životních stylech, způsobech odpočinku a jánevímčem.

Cavemanem jsem začala a Cavemanem skončím. Nesmírně se mi líbil závěr, kdy Honza Holík mluvil o tom, že ženy jsou kouzelnice a muži mají ochraňovat ženy a obydlí, aby ženy mohly dělat svá kouzla. Nemůžu než souhlasit a ač jsem vděčná, že máme rovnoprávnost, tak bych byla vděčná, kdybychom si my, ženy, dovolily být ženami a přestaly zběsile dokazovat, že umíme to, co umí i muži. Je skvělé, že jsme soběstačné a že si dokážeme poradit, ale možná když si dovolíme být trochu více ženami a mužům umožníme být zase trochu více muži, všem se nám aspoň trošku uleví. A pokud jste Cavemana ještě neviděli, vřele doporučuji, možná se chytíte za nos, možná Vám spousta věcí dojde, a rozhodně, rozhodně se budete smát skoro 80 minut v kuse :)