úterý 22. října 2019

Zamyšlení z Cavemana | Lovci a sběračky | Síla davu | Buď svá

Minulý týden jsem byla na Cavemanovi. Kromě toho, že byl i po sedmi letech senzační a já se smála od začátku do konce, byla tam pro mě spousta momentů k zamyšlení. A už v divadle mě napadla jedna myšlenka. Když Honza Holík vysvětloval rozdíl mezi muži-lovci a ženami-sběračkami na příkladu nákupu, napadla mě jedna věc. Poslední dobou je neustále vypichováno, že se máme soustředit aktuálně na to, co děláme. Když si myjeme ruce, máme se soustředit na to, jak nám teče voda po rukou, zda je teplá, nebo studená, máme vnímat, jak se nám mýdlo mění na pěnu mezi prsty...jenomže co když se my, sběračky, snažíme fungovat jako lovci?

Již z historického hlediska sběraček je nám dáno vnímat několik věcí najednou - zda je ta bobule jedlá, jestli támhle nečíhá mamut, a že tady ty bobule už budou brzy zralé, a že tam pod tím keřem číhá hřib...což mi mimochodem připomnělo naši podzimní sběračskou procházku s Martinem, tedy dovolte vsuvku.

Chtěli jsem si natrhat kopřivová semínka, černý bez na marmeládu a podívat se po hřibech. Martin jako správný lovec uviděl kopřivová semínka a sbíral semínka. Já mezitím trhala (neočekávaně) ostružiny. Jak jsme tak šli lesem, Martin vyměnil kořist "semínka" za kořist "černý bez". Takže to vypadalo tak, že Martin se díval po bezu, zatímco já jsem upozorňovala, že tady je hodně kopřivových semínek, že já bych se potřebovala zastavit, protože je tu spousta ostružin a v druhé půlce procházky jsem v mezičase odbíhala do lesa pro hřiby. Jasný příklad lovce a sběračky.

Vrátím se ke své původní otázce - co když se my, sběračky, snažíme fungovat jako muži-lovci? Nevím, jak se to daří Vám, milé dámy, ale pro mě je soustředění se pouze na jednu věc takřka nemožné. Ač se snažím. Jenomže když třeba vyšívám, nedokážu sedět a vyšívat. A nic jiného. Já u toho zároveň poslouchám audioknihu/podcast, přemýšlím, co bych si dala k obědu a ještě kontroluju, jestli se držím vzoru a nepřidala či neubrala jsem někde křížek. Já vím, teď někteří namítnou, že jízda autem je také synchronizace několika činností. Samozřejmě, že když je to třeba, dokáží se muži soustředit na více věcí najednou a ženy jen na tu jednu. Ale já mluvím o běžném životě. Co když se, milé dámy, snažíme aplikovat mužský princip, který nám, ženám, není přirozený?

Zrovna minulý týden jsem zahlédla krásný citát "Ženy tu nejsou od toho, aby dokázaly, co umí muži, ale aby dokázaly, co muži neumí." Možná se do mě teď někteří pustí, ale já s tím citátem souhlasím. Opravdu nemám ambice být vrcholovým manažerem velké firmy, jezdit závody ralley nebo boxovat. A tím rozhodně nechci říct, že by tyto ambice neměly mít ani jiné ženy - pokud je máte, a je to opravdu vaše vroucné přání, a nikoli jen potřeba ega dokázat sobě i okolí, že na to máte, jděte do toho! Ale my, které toužíme být žena se všemi výhodami i nevýhodami, dovolme si to. Když píšu tyto řádky, došla mi jedna krásná věc, díky které se mi ulevilo - že nemusím. Že se nemusím snažit za každou cenu soustředit se jen na jednu věc, jen proto, že to někdo řekl. To je objev, že? Ano, stále se dost vezu v módu "měla bych". A síla davu je síla davu. Mimochodem na to téma jsem dneska ráno poslouchala krásný podcast od Tereza in Oslo - #5 Všechno je v hlavě. Vřele Vám ho doporučuju. Tereza v něm krásně mluví o tom, jak bravurně si s námi umí hlava pohrát a jak funguje davová psychóza.

Takže pokud se právě některým ženám ulevilo, že to, že jsou tryskomyši a dělají deset věcí najednou, je v pořádku a že v tom nejsou samy, jsem moc ráda. Občas totiž potřebujeme někoho, kdo nás zastaví a umožní nám se na věc podívat jiným pohledem. Někdy se totiž sami lapíme do svých sítí, touze po dokonalosti a omylu, že když to říká tolik lidí, že to zaručeně musí být pravda. Ať už jste tedy jakékoli, ať už skáčete jako blecha, nebo se opravdu soustředíte jen na jednu věc, buďte hlavně samy sebou, protože díky tomu si pak můžeme dovolit říct si, že to a ono je teď možná módní, ale pro mě to není. A tím nemyslím jen módu v oblečení, ale i módu ve výživových směrech, životních stylech, způsobech odpočinku a jánevímčem.

Cavemanem jsem začala a Cavemanem skončím. Nesmírně se mi líbil závěr, kdy Honza Holík mluvil o tom, že ženy jsou kouzelnice a muži mají ochraňovat ženy a obydlí, aby ženy mohly dělat svá kouzla. Nemůžu než souhlasit a ač jsem vděčná, že máme rovnoprávnost, tak bych byla vděčná, kdybychom si my, ženy, dovolily být ženami a přestaly zběsile dokazovat, že umíme to, co umí i muži. Je skvělé, že jsme soběstačné a že si dokážeme poradit, ale možná když si dovolíme být trochu více ženami a mužům umožníme být zase trochu více muži, všem se nám aspoň trošku uleví. A pokud jste Cavemana ještě neviděli, vřele doporučuji, možná se chytíte za nos, možná Vám spousta věcí dojde, a rozhodně, rozhodně se budete smát skoro 80 minut v kuse :)

středa 4. září 2019

Malé velké radosti

Prázdniny na chalupě, za pecí. K snídani topinky z kamen, s česnekem a máslem, káva v puntíkovaném hrníčku. Spaní dle libosti. Večerní procházky po vsi. Pobytí na posedu. Kvákání žab. Plynutí bez povinností. Dělat si, co chci. Hraní her. Být to na mě, jsem tam ještě dnes :)

Lumpejz bouřky se bojící, pod postelí se schovávající...

Děvčátko Momo a ukradený čas. Kniha, kterou by měli pravidelně číst zejména dospělí. Aspoň jednou ročně! Za čím se vlastně pořád tak ženeme?

Že jsou na sebe jako kočka a pes se říct nedá. Jsou si prostě srdečně jedno a jsou nesmírně roztomilí =)

Koho by nepotěšilo ranní cappuccino s milým obrázkem? A taky jsem tam snídala skvělou omeletu se špenátem a mozzarellou =) A kde? V kavárně Snílek :) pokud máte rádi vlaky, doporučuju dvojnásob - kavárna je u trati a na zahrádce nebudete mít o projíždějící vlaky kousek od vás nouzi.

Deka je zase o kousek blíž své finální podobě a já už se moc těším, až se do ní v zimě zachumlám. Otázkou je, jestli to bude tato zima, nebo až některá další :)

Autorkou citátu vlevo je Stáňa Stiborová Mrázková, autorkou citátu vpravo je babička Terezy Kramerové. Obojí si teď potřebuju často připomínat, proto je mám v deníku. Někdy je totiž snazší fňukat, než to změnit.

S výše zmíněnými citáty souvisí i sebezodpovědnost. Přestaň být obětí a začni být tvůrcem svého života. S plným vědomím toho, jaké následky budou tvé činy mít. Postavíš na první místo sebe, nebo druhé? Já jsem zjistila, že jsem často kličkovala, jen abych nemusela druhému říct něco nepříjemného, abych neublížila. Jenomže pak jsem byla akorát naštvaná a nešťastná, že jsem se nedokázala postavit sama za sebe, šla proti sobě, a tím jsem ublížila akorát tak sama sobě. Učím se tedy postavit se sama za sebe a nést následky. Není to jednoduché :)

Bolelo mě u srdce. Naštěstí jsem si cestou z práce vzpomněla na knížku Magicky ženská a na jednu podobnou pasáž. A tak jsem šla. A ráchala si nohy v jezírku. A nemyslela. Užívala si tu chladnou vodu, která po chvíli hřála. Užívala jsem si ryby i kachny plující okolo. Smála jsem se, že z Lumpíka bude na stará kolena vodomil. Užívala jsem si sluníčko, ticho, klid, rákosí a šumění větru v listí. Kdybych mohla stojím tam pořád. Jenomže nejsem strom a občas musí člověk dělat i nepříjemné kroky :) Opět jsem si uvědomila, jak moc je pro mě voda důležitá a jak mi pomáhá v těžkých chvílích. A proto jsem to zakončila jednou tankovou plzničkou a večer nohama v lavoru se solí (když nemáte vanu, musíte mít po ruce alternativní řešení) :)

pondělí 26. srpna 2019

Bez cukru. (Ne)dala jsem to?


Od mého příspěvku Bez cukru. Dám to? uběhla už nějaká doba. A já znovu stojím na začátku. Částečně za to můžou dva týdny dovolené (a vy byste odolali topinkám z kamen s česnekem a máslem k snídani?) a taky má slabá vůle.
Jsem extrémista, neumím v životě najít rovnováhu a zlatý střed. Buď jsem striktně pro, nebo proti a mám s tím docela problémy (nejen v jídle). Dnes na mě vykoukly dva zajímavé články/příspěvky. Na facebooku kamarádka sdílela video od Českého rozhlasu - Radiožurnálu, kolik skutečně spotřebujeme vody. A pak jsem rozečetla článek od Marii Jurkové 15x proč nejím cukr. U videa jsem si říkala - no, jsou to vysoká čísla. Chápu, že nás má video nabádat k omezení zbytečného plýtvání. Ale na mě to spíše působí nefér hrou na city. To mám opravdu mít výčitky svědomí, když si dám pivo nebo si koupím tričko? Já chápu, že rychlá móda je (nejen) pro přírodu  šílenství, ale nějaké oblečení člověk nosit musí. A něco jíst a pít taky musí. Přeci nebudu žít nahá, o koříncích a v jeskyni? Kde je ta rovnováha? U článku od Marii mě zase zaujala hned první věta o kávě s rostlinným mlékem. Já chápu, že pšenice už dnes není dvouzrnka, že jsou to prázdné kalorie s výživovou hodnotou nula a že je spousta lidí s alergií na lepek. Ale přece máme i další obilniny, které na tom tak zle nejsou, nebo ne? Proč se všechny mouky, másla a mléka nahrazují rostlinnou alternativou, většinou oříškovou? Už jednou jsem se zamýšlela nad tím, jestli to není lobby potravinářského průmyslu. Víte, kolik stojí 100g mandlové mouky? A kolik té "obyčejné", třeba špaldové? To jsou dvě neporovnatelné částky. Ano, já vím, jsou to i neporovnatelné plodiny. Ale ptám se, když všichni přestaneme jíst maso a přejdeme na rostlinné alternativy, pomůžeme tím přírodě? A je to vlastně zdravé, jíst jen ořechy a v takovém množství? Kde se budou všechny ty mandle, kokosy a semínka pěstovat? Nebude to nakonec tak, že nula od nuly pojde, protože spotřeba vody/množství vyloučených plynů/"ničení" přírody na tom bude úplně stejně jako v případě masa a mléka, jen na tom, jako bonus, vydělá potravinářský průmysl?
A proto znovu stojím před otázkou, co bych vlastně měla jíst, aby mému tělu bylo dobře. Zkoušela jsem to bez cukru, bez lektinu, a narazila jsem vždy na totéž. Chybí mi rozmanitost. Slyšela jsem sice, že když vysadíte určitou potravinu, rozvine se vám zorné pole a objevíte místo toho 10 alternativ, jenomže, ruku na srdce, jsou to chutné alternativy? Navíc co se týče cukrfree, tak právě tam narážím většinou na cenu. Dělat koláč, jehož korpus je z 200 g kešu ořechů, je mimo mé finanční možnosti. Dalším problémem je, že jsem v tomhle frfňa a, jak už jsem psala, chybí mi rozmanitost. Když totiž nemůžu brambory, rýži a nic z mouky, tak mi odpadají těstoviny, pečivo, nudle, placky a zůstává mi vlastně jen zelenina. Nic proti zelenině, ale "rýže" z květáku nebo "halušky" ze zelí mě prostě nenadchnou. Chuť pravé rýže nebo pravých halušek mi to nenahradí. Takže kde je ta rovnováha, mezi tím, co jíst? A jaké množství je přiměřené množství, kupříkladu pečiva/nudlí/placek/...?
Mele si mi to v hlavě a nevím si s tím rady. Jsem vyčerpaná z věčného hledání receptů, kterými bych nahradila ty současné, a při tom si pochutnala stejně, jako na těch původních. A tak jsem na houpačce, kdy se chytnu nějakého směru (většinou různé obměny low carb), který je pro tu chvíli nový a pár zajímavých receptů najdu, a pak se zase svezu dolů, kdy jím jako dřív. A pak se na sebe zlobím, protože mi to nedělá moc dobře na zažívání, ale zároveň už ani nemůžu vidět recepty onoho nového směru, který už v tu chvíli není úplně nový (takhle jsem po lektin free hoooodně dlouho nemohla ani vidět vejce a avokádo). A taky je většinou finančně náročný. Zkoušela jsem i to, co doporučuje Margit - stravu založenou hlavně na zelenině, luštěninách, kvalitních mléčných tucích, popřípadě vejcích a mase. Asi jsem opravdu frfňa, ale ani to mi příliš nevyhovuje. Ač je luštěnin velké množství, upřímně řečeno, v závěru pak chutnají všechny dost podobně. A stejně točíte stále dokola polévky, kaše, eintopfy nebo placky. Takže, co s tím?
To je vlastně celé, nad čím jsem se chtěla dnes zamyslet. Je to pesimistické a odevzdané a já rozmlsaná, ale jídlo miluji a nechci jíst jen abych doplnila palivo, chci si pochutnat. Ale jak to spojit s tím, aby mi jídlo chutnalo a zároveň mi po něm nebylo těžko, v tom opravdu tápu a nevím si rady.