středa 4. září 2019

Malé velké radosti

Prázdniny na chalupě, za pecí. K snídani topinky z kamen, s česnekem a máslem, káva v puntíkovaném hrníčku. Spaní dle libosti. Večerní procházky po vsi. Pobytí na posedu. Kvákání žab. Plynutí bez povinností. Dělat si, co chci. Hraní her. Být to na mě, jsem tam ještě dnes :)

Lumpejz bouřky se bojící, pod postelí se schovávající...

Děvčátko Momo a ukradený čas. Kniha, kterou by měli pravidelně číst zejména dospělí. Aspoň jednou ročně! Za čím se vlastně pořád tak ženeme?

Že jsou na sebe jako kočka a pes se říct nedá. Jsou si prostě srdečně jedno a jsou nesmírně roztomilí =)

Koho by nepotěšilo ranní cappuccino s milým obrázkem? A taky jsem tam snídala skvělou omeletu se špenátem a mozzarellou =) A kde? V kavárně Snílek :) pokud máte rádi vlaky, doporučuju dvojnásob - kavárna je u trati a na zahrádce nebudete mít o projíždějící vlaky kousek od vás nouzi.

Deka je zase o kousek blíž své finální podobě a já už se moc těším, až se do ní v zimě zachumlám. Otázkou je, jestli to bude tato zima, nebo až některá další :)

Autorkou citátu vlevo je Stáňa Stiborová Mrázková, autorkou citátu vpravo je babička Terezy Kramerové. Obojí si teď potřebuju často připomínat, proto je mám v deníku. Někdy je totiž snazší fňukat, než to změnit.

S výše zmíněnými citáty souvisí i sebezodpovědnost. Přestaň být obětí a začni být tvůrcem svého života. S plným vědomím toho, jaké následky budou tvé činy mít. Postavíš na první místo sebe, nebo druhé? Já jsem zjistila, že jsem často kličkovala, jen abych nemusela druhému říct něco nepříjemného, abych neublížila. Jenomže pak jsem byla akorát naštvaná a nešťastná, že jsem se nedokázala postavit sama za sebe, šla proti sobě, a tím jsem ublížila akorát tak sama sobě. Učím se tedy postavit se sama za sebe a nést následky. Není to jednoduché :)

Bolelo mě u srdce. Naštěstí jsem si cestou z práce vzpomněla na knížku Magicky ženská a na jednu podobnou pasáž. A tak jsem šla. A ráchala si nohy v jezírku. A nemyslela. Užívala si tu chladnou vodu, která po chvíli hřála. Užívala jsem si ryby i kachny plující okolo. Smála jsem se, že z Lumpíka bude na stará kolena vodomil. Užívala jsem si sluníčko, ticho, klid, rákosí a šumění větru v listí. Kdybych mohla stojím tam pořád. Jenomže nejsem strom a občas musí člověk dělat i nepříjemné kroky :) Opět jsem si uvědomila, jak moc je pro mě voda důležitá a jak mi pomáhá v těžkých chvílích. A proto jsem to zakončila jednou tankovou plzničkou a večer nohama v lavoru se solí (když nemáte vanu, musíte mít po ruce alternativní řešení) :)

pondělí 26. srpna 2019

Bez cukru. (Ne)dala jsem to?


Od mého příspěvku Bez cukru. Dám to? uběhla už nějaká doba. A já znovu stojím na začátku. Částečně za to můžou dva týdny dovolené (a vy byste odolali topinkám z kamen s česnekem a máslem k snídani?) a taky má slabá vůle.
Jsem extrémista, neumím v životě najít rovnováhu a zlatý střed. Buď jsem striktně pro, nebo proti a mám s tím docela problémy (nejen v jídle). Dnes na mě vykoukly dva zajímavé články/příspěvky. Na facebooku kamarádka sdílela video od Českého rozhlasu - Radiožurnálu, kolik skutečně spotřebujeme vody. A pak jsem rozečetla článek od Marii Jurkové 15x proč nejím cukr. U videa jsem si říkala - no, jsou to vysoká čísla. Chápu, že nás má video nabádat k omezení zbytečného plýtvání. Ale na mě to spíše působí nefér hrou na city. To mám opravdu mít výčitky svědomí, když si dám pivo nebo si koupím tričko? Já chápu, že rychlá móda je (nejen) pro přírodu  šílenství, ale nějaké oblečení člověk nosit musí. A něco jíst a pít taky musí. Přeci nebudu žít nahá, o koříncích a v jeskyni? Kde je ta rovnováha? U článku od Marii mě zase zaujala hned první věta o kávě s rostlinným mlékem. Já chápu, že pšenice už dnes není dvouzrnka, že jsou to prázdné kalorie s výživovou hodnotou nula a že je spousta lidí s alergií na lepek. Ale přece máme i další obilniny, které na tom tak zle nejsou, nebo ne? Proč se všechny mouky, másla a mléka nahrazují rostlinnou alternativou, většinou oříškovou? Už jednou jsem se zamýšlela nad tím, jestli to není lobby potravinářského průmyslu. Víte, kolik stojí 100g mandlové mouky? A kolik té "obyčejné", třeba špaldové? To jsou dvě neporovnatelné částky. Ano, já vím, jsou to i neporovnatelné plodiny. Ale ptám se, když všichni přestaneme jíst maso a přejdeme na rostlinné alternativy, pomůžeme tím přírodě? A je to vlastně zdravé, jíst jen ořechy a v takovém množství? Kde se budou všechny ty mandle, kokosy a semínka pěstovat? Nebude to nakonec tak, že nula od nuly pojde, protože spotřeba vody/množství vyloučených plynů/"ničení" přírody na tom bude úplně stejně jako v případě masa a mléka, jen na tom, jako bonus, vydělá potravinářský průmysl?
A proto znovu stojím před otázkou, co bych vlastně měla jíst, aby mému tělu bylo dobře. Zkoušela jsem to bez cukru, bez lektinu, a narazila jsem vždy na totéž. Chybí mi rozmanitost. Slyšela jsem sice, že když vysadíte určitou potravinu, rozvine se vám zorné pole a objevíte místo toho 10 alternativ, jenomže, ruku na srdce, jsou to chutné alternativy? Navíc co se týče cukrfree, tak právě tam narážím většinou na cenu. Dělat koláč, jehož korpus je z 200 g kešu ořechů, je mimo mé finanční možnosti. Dalším problémem je, že jsem v tomhle frfňa a, jak už jsem psala, chybí mi rozmanitost. Když totiž nemůžu brambory, rýži a nic z mouky, tak mi odpadají těstoviny, pečivo, nudle, placky a zůstává mi vlastně jen zelenina. Nic proti zelenině, ale "rýže" z květáku nebo "halušky" ze zelí mě prostě nenadchnou. Chuť pravé rýže nebo pravých halušek mi to nenahradí. Takže kde je ta rovnováha, mezi tím, co jíst? A jaké množství je přiměřené množství, kupříkladu pečiva/nudlí/placek/...?
Mele si mi to v hlavě a nevím si s tím rady. Jsem vyčerpaná z věčného hledání receptů, kterými bych nahradila ty současné, a při tom si pochutnala stejně, jako na těch původních. A tak jsem na houpačce, kdy se chytnu nějakého směru (většinou různé obměny low carb), který je pro tu chvíli nový a pár zajímavých receptů najdu, a pak se zase svezu dolů, kdy jím jako dřív. A pak se na sebe zlobím, protože mi to nedělá moc dobře na zažívání, ale zároveň už ani nemůžu vidět recepty onoho nového směru, který už v tu chvíli není úplně nový (takhle jsem po lektin free hoooodně dlouho nemohla ani vidět vejce a avokádo). A taky je většinou finančně náročný. Zkoušela jsem i to, co doporučuje Margit - stravu založenou hlavně na zelenině, luštěninách, kvalitních mléčných tucích, popřípadě vejcích a mase. Asi jsem opravdu frfňa, ale ani to mi příliš nevyhovuje. Ač je luštěnin velké množství, upřímně řečeno, v závěru pak chutnají všechny dost podobně. A stejně točíte stále dokola polévky, kaše, eintopfy nebo placky. Takže, co s tím?
To je vlastně celé, nad čím jsem se chtěla dnes zamyslet. Je to pesimistické a odevzdané a já rozmlsaná, ale jídlo miluji a nechci jíst jen abych doplnila palivo, chci si pochutnat. Ale jak to spojit s tím, aby mi jídlo chutnalo a zároveň mi po něm nebylo těžko, v tom opravdu tápu a nevím si rady.

úterý 18. června 2019

Pochybujete o sobě, nebo si věříte?

Fotka z doby, kdy jsem si přestávala věřit a začínala o sobě pochybovat (2007).
 
Stává se Vám, že o Vás někdo něco řekne, a Vy začnete pochybovat sami o sobě? Ne? V tom případě Vám gratuluji! Pokud ale ano, vítejte v klubu a čtěte dál.

Dřív jsem to tolik nevnímala, takže nedokážu říct, jak jsem to měla dřív. Mám ale v živé paměti dvě situace, kdy si velmi silně uvědomuju, jak moc jsem zradila sama sebe. A děkuju za ně. Jedna se stala včera a druhá cca dva roky zpátky. Začněme tou dřívější.

Mám vysokou školu a mám ji docela vydřenou. Osobně si myslím, že nejsem moc studijní typ :) Ale během studia jsem moc nevěděla, co se sebou, tak jsem prostě na škole zůstala a makala. Mám přírodovědeckou fakultu. Nikdy jsem si ale nebyla jistá tím, že na titul mám, i když už jsem měla diplom v kapse. Pochybovala jsem o sobě. Připadala jsem si jako žena, která se učí chodit na vysokých jehlových podpatcích - žádná stabilita, za to spousta vratkosti a sem tam podlomená noha, když se Vám podpatek smekne a zvrtnete si kotník. Cítila jsem se se svým titulem naprosto stejně. Sebedůvěra nula. Rok po škole jsem pracovala mimo obor, takže jsem zvládla zapomenout i to, co jsem ke státnicím velmi tvrdě našprtala a taky uměla. Jenomže můj obor je široký. Zastávám názor, že pokud nějakou znalost dlouho nepoužíváte, zapomenete ji. Z mého pohledu, a z hlediska fyziologie, běžný jev. Bohužel ne v dnešní společnosti. Jak je známo, neznalost zákona neomlouvá :) A vlastně jakákoli neznalost se neodpouští a Váš titul je okamžitě použit proti Vám. Popřípadě absolvování gymnázia. Větu "Proboha máš gympl, máš mít všeobecný přehled!" jsem slyšela tolikrát, že mě postupem času přestala rozčilovat a pohled raněného šakala, který vysílali někteří nad mou nevědomostí, mě začal nechávat chladnou. Nevím. Prostě nevím. Neumím počítat integrály, nepamatuju si velkou násobilku, nevím, kde leží který stát, občas ho ani nedokážu přiřadit na správný kontinent, nepamatuju si data významých bitev. Za to mi v paměti utkvěla informace, že Marie Terezie ráda souložila s koňmi. Ale to zase není vědomost hodná absolventa gymnázia, že? :) Inu, zpět k tématu a k mému sžívání se s titulem.

V prvním zaměstnání jsem byla několikrát kárána, že "Máte, Blanko, vysokou školu, tak laskavě zapojte mozek, jestli nějaký máte." Když jsem se pak vrátila zpět do oboru, velmi mne zasáhla věta jednoho kolegy. Kolega je lékař a řešili jsme spolu výzkum. Zavolal mi ve chvíli, kdy jsem řešila rozbitý analyzátor. Dnes bych se omluvila a požádala ho o pozdější zavolání. Tehdy jsem ale měla pocit, že to prostě musím vyřídit. Nebyla jsem schopná mu odpovědět na jeho odbornou otázku, přiznávám, týkající se mého oboru. Odpovědí mi bylo "Paní magistro a co že Vy to máte za vzdělání?". Zůstala jsem jako opařená. Pan kolega ťal do živého. Podkopl mi oba mé vratké, vysoké, jehlové podpatky najednou a já jsem se tam válela na zemi. Telefonát jsem v tranzu dokončila a ihned volala tehdejšímu příteli. Brečela jsem mu do telefonu, nadávala, spílala, stále brečela a cítila jsem se tak moc zraněná. Jenomže ten člověk mi jen odzrcadlil, jak strašně moc nevěřím sama sobě. Dlouho jsem mu nemohla přijít na jméno, měla jsem pocit křivdy (proboha každý přece občas něco neví, ale to není důvod z něj dělat blbce, ne?) a byla jsem ublížená. Dneska to poprvé vidím jinak. A k tomuto pohledu na věc jsem dospěla díky druhé, pro mě bolavé, situaci.

Včera se ke mně doneslo něco nepříjemného, co se o mně říká. Nechápala jsem to. Byla jsem z toho tumpachová a bylo mi to líto. Nakonec jsem zjistila, že mě sice mrzí, co se o mně říká, ale to, že mě tahle informace dostala do stavu, kdy jsem začala pochybovat sama o sobě a o své hodnotě, mě vyloženě šokovala. Už zase mi někdo podkopával moje podpatky (tentokrát nikoli titulové, ale sebedůvěrové. Pravdou ovšem je, že i ten titul je o sebedůvěře).

Vsuvka - samozřejmě o mě ten člověk neví vůbec nic, ale už jak zpívá Bára Poláková "každej ví víc než ty, kdo jsi, a co se teď říká. Všichní ví líp než já, líp než já, kdo jsem já. Všichni ví o všech víc a všechno, co se teď říká. Všichni ví o všech víc, to se tak prostě ví." Konec vsuvky :)

Rozhodilo mě to na celý den. Doma jsem si pak vzpomněla na myšlenku, že na druhé jsme vlídnější než sami na sebe a že je dobré si občas sama se sebou popovídat jako s kamarádkou. A tak jsem věšela vyprané ručníky a povídala si sama se sebou. Tentokrát se mi podařilo podkopnuté podpatky vybalancovat a zůstat stát. Přesto ve mně zůstala pachuť, hořkost a smutek. Smutek nad tím, kolik konfliktů vzniká jen proto, že lidé neumí komunikovat. Ani já to pořádně neumím a teprve se to učím (Martin by mohl vyprávět :)). Proč raději pomlouváme, než abychom to řekli přímo dotyčnému? Protože by se mohl urazit z vyřčení nepříjemného? Možná ano, ale určitě je to férovější, než když se to k němu donese jinudy. To je totiž nejen uražený, ale i ublížený. Pokud tedy o sobě pochybuje. A obávám se, že o sobě pochybuje spousta lidí, i když to nepřiznají a nedají najevo. Samozřejmě, že v každém z nás občas zahlodá červík pochybností, ale je rozdíl, jestli je to červík Pepík z pohádky, nebo devítihlavá saň, která vás před sebou samotnými rozcupuje na kusy.

Tím se dostávám k jádru pudla (konečně, že?). Totiž že je důležité budovat svoji sebedůvěru. Věřit si, věřit svým dovednostem, schopnostem, talentům, být na ně pyšný a mít je rád. Ale úplně stejně mít rád i své chyby a nedostatky. Každý rub má i líc. Den střídá noc. Příliv střídá odliv. Slunce střídá měsíc. Jin a jang. To všechno totiž tvoří rovnováhu. Jedno nefunguje bez druhého. A když se naučíme přijímat a dokonce mít rádi své chyby a nedostatky, nebude tolik ublížených lidí a bolavých srdcí. Pokud se totiž naučíme své chyby milovat, neublíží nám, když o nás někdo řekne něco škaredého. Poděkujeme a tomu člověku to vrátíme zpátky (tím nemyslím, že se pomstíme, ale že tomu člověku vrátíme konkrétně to, co k nám vyslal), protože to nebudeme potřebovat. My už totiž svou hodnotu známe. Svou hodnotu složenou z talentů, dovedností, schopností, stejně jako z chyb  a nedostatků. Mějte se rádi a když o sobě zapochybujete, nezlobte se na sebe. Popovídejte si sami se sebou jako s kamarádkou/kamarádem a ujistěte se tak, že jste pořád ten úžasný člověk, který jste, spolu se všemi dostatky i nedostatky :)

Fotka stará dva měsíce. Ještě před dvěma měsíci se mi chtělo pomalu brečet, že mám jedinou fotku z ledu a mám na ní totální šupu (naštěstí se pak objevily další tři, už lichotivější:))! Dneska ji tady hrdě zveřejním, ačkoli mám šílený podbradek, opravdu tam mám šupu, ale, hernajs, byla jsem na dvě minuty v bazénu plném ledu! Těžko se při rozdýchávání takového šoku můžu tvářit jako filmová hvězda :) Tak mám šupu, no a co, stejně se mám ráda ;)