středa 20. března 2019

Proč nedokážeme respektovat "NE" jako odpověď?


To je otázka, která mi leží v hlavě už delší dobu. Proč nedokážeme "NE" respektovat jako odpověď a potřebujeme kolem toho dělat spoustu okolků? Tak trochu si myslím, že je to výchovou. Že jsme byli vedení k tomu, že máme druhým pomáhat a i kolem sebe jsme viděli, že když někdo o něco požádal, víceméně to byla jen mírnější forma sdělení "udělej to." Nebo jste někdy slyšeli své rodiče/prarodiče/jiné dospělé, že by odmítli žádost o pomoc? A kolikrát jste Vy sami udělali něco, co se Vám moc nechtělo, ale přišlo Vám blbé odmítnout? A kolikrát to bylo něco, co Vám bylo vyloženě proti srsti? Netvrdím tím, že bychom si neměli pomáhat, ale měli bychom pomáhat tak, abychom nešli sami přes sebe.
Naučit se říkat "NE" pro mě bylo docela těžké. Naučit se respektovat "NE" od druhých bylo ještě těžší, a pořád je. Stále se to učím. Obojí. V určitých situacích mi to jde lépe, v určitých hůř. Za jedno jsem ale vděčná. Když cítím, že bych přikývnutím šla těžce sama přes sebe, dokážu odmítnout, i když je mi to stále nepříjemné. Co mi ale vadí, a nerozumím, proč to lidé dělají, je mírná forma vydírání.

A: "Půjdeš tam se mnou?"
B: "Nezlob se, mně se nechce."
A: "Ty jsi teda kamarádka!"

Dřív by mě to mrzelo a měla bych tendenci se obhajovat. Dnes se jen usměju a odpovím, že ano, jsem kamarádka, a proto říkám narovinu, že se mi tam nechce a nevymlouvám se na psa, děti (které nemám), úklid, spoustu povinností či bolehlav. A přijde mi to jako obrovský krok vpřed. Smutné je, že lidé se většinou vymlouvají, protože jsou k tomu tak trochu nucení. A to právě proto, že neumíme respektovat prosté a jednoduché "NE" jako odpověď. Protože když o něco požádáme, a druhý nás odmítne, cítíme se zaskočení a tak trochu i ublížení. Že nám nechce druhý pomoct. Zajímavé je, že když se začne vymlouvat, tak my sice víme, že se druhý vymlouvá, ale mysl se cítí uchlácholená. Proč? Protože když uslyšíme jen "NE", víme, že nám druhý pomoct nechce, ať už z jakéhokoli důvodu, a to se nám nelíbí. Zatímco když nám k onomu "NE" přidá i výmluvy, zní to, jako že nám druhý pomoct chce, ale nemůže. A mysl je spokojená. To jsou kouzla, že? :)
Další situace, která mi v odmítání vadí, je sobeckost.

A: "Pojeď tam s náma."
B: "Nezlob se, ale opravdu nepojedu."
A: "Ale když já bych chtěla, abys tam jela. Já jsem se na to tak těšila! Nechceš si to ještě promyslet? Nezahazuj to hned." (tohle samozřejmě může být i prosté sdělení, co druhý cítí, pokud ovšem nenásleduje další nátlak)
B se snaží vysvětlit, že tam opravdu jet nechce, protože je celá situace nepříjemná a ví, že by se tam necítila dobře.
A situaci zná, přesto to ale zkouší, protože ona to tak prostě chce.

Proč se nedokážeme vžít do situace druhého a vidíme jen sebe? A proč často neposloucháme, co nám druhý říká? Nedávno jsem byla na semináři a moc se mi líbila věta, že lidé slyší, ale neumí poslouchat. Jaký je mezi tím rozdíl? Když lidé slyší, tak ví, že ten druhý mluví, ale chytí každé desáté slovo a víc přemýšlí o tom, co řeknou, až dotyčný domluví. Zatímco když poslouchají, každé slovo toho druhého jim pronikne do mozku a často i pochopí/vycítí, jak to ten druhý má.
Přála bych si, abychom se naučili říkat "NE" bez výčitek svědomí a vysvětlování, a také abychom dokázali stejné bezvysvětlovací "NE" respektovat u druhých. A taky bych si přála, abychom uměli víc poslouchat, než jen slyšet.

úterý 19. února 2019

Pohádková láska na celý život - mýtus nebo realita? 2.


Jak je možné, že se muž nechá pohřbít v hromadném hrobě, aby unikl zastřelení, po třech dnech se vyhrabe a rok putuje pěšky domů? Jednoduše, držela ho touha po životě a hlavně myšlenka na milovanou ženu, která na něj čeká v Kateřinicích. Narážím tím na Lásku z Kateřinic od Patricie Fuxové a Vojty Dyka. 
A jak je možné, že dneska muž přemýšlí o tom, jestli chce žít se ženou, nebo sám, popřípadě se s ženou jen vídat, a kdo ví, jestli vůbec? 
Napadá mě, že možná proto, že chlapi nejsou chlapi, ale chlapci, jak píše Petr Casanova (5 rozdílů mezi chlapy a chlapci). Z toho, co vidím kolem sebe a sama prožívám, mám pocit, že dnešním mužům by vyhovovalo mít ženy jako kamarády s výhodami, ale bez jakékoli zodpovědnosti. Asi tomu rozumím, ono je to totiž pohodlné. Maximum pohodlí za minimum úsilí. Dostávají vše, nestojí je to nic. Já ale přesto věřím, že existují i chlapi, kteří nejsou chlapci. Myslím tím chlapy, kteří si uvědomují, co je to vztah se vším všudy a že nic není černé nebo bílé. Že ti dva tvoří dohromady víc, než tvořil každý sám, že jsou silnější. Že problémy je nerozdělují, ale stmelují, i když jsou nepříjemné. Že se vyplatí do vztahu investovat, protože když se do něj jde s upřímností a otevřeným srdcem, vztah vloženou investici mnohanásobně vrátí. Ještě jednou si dovolím použít slova Petra Casanovy, jeho příklady se mi totiž moc líbí. 

"Lidé by se neměli překrývat, ale doplňovat. Jako jing a jang. Dva obrazce, které by se mohly od sebe kdykoli odpojit. 
Ano, mohly by. 
Jenže proč by to dělaly, když dohromady tvoří tak dokonalý kruh, zatímco jeden bez druhého jsou jen dva nedokonalé půlkruhy?" 
(Dvanáct srdcí, Petr Casanova, str. 72). 

Krátké, jednoduché, všeříkající. A právě proto přeji chlapům, kteří zůstávají chlapci, aby i oni co nejdříve pochopili, že žít sobecký život bez zodpovědnosti je opravdu pro chlapce, nikoli pro chlapy. Aby i oni co nejdříve přišli na to, že investice do vztahu se vyplatí, i když to stojí úsilí.
Chlapi se teď chlapecké touze vyhnout se zodpovědnosti usmívají pod vousy. Ví totiž, že život ve spokojeném vztahu jim dává víc, než život o samotě, ve kterém sice mají svou volnost, ale zároveň je doma nikdo nečeká, nemají partnerku, milenku a kamaráda v jednom, nemají osobu, o kterou se mohou vždycky opřít a která žádný jejich problém nebude považovat za malicherný. 
Samozřejmě si každý musí ujasnit, co od života chce, jestli chce být nezávislý chlapec, který sice nemusí řešit případné vztahové problémy, ale je na všechno sám. Nebo jestli chce být chlap, který ví, že problémům se nevyhne, protože přes problémy rosteme a upevňují vztah, ale přesto to riskne, protože si dobře uvědomuje, jak moc tím získá.

"Nikdy nepřestaň věřit, že existuje osudová láska," řekl. 
Chlapce přikývl. "Já vím, nepadá z nebe, buduje se společnou prací." A na slovo společnou dal důraz. 
(Dvanáct srdcí, Petr Casanova, str. 50.)

pondělí 26. listopadu 2018

Pohádková láska na celý život - mýtus nebo realita?

srdce z lásky

Všichni se jí smáli. Všichni jí říkali, že má o vztazích naivní představy. Ano, věřila na pohádkovou lásku, která je na celý život. Na lásku, která neuhasíná, ale hoří jasným plamenem po celou dobu. Lásku, kdy si ti dva stále váží jeden druhého, obdivují se, inspirují se, podporují se, milují se, na svém vztahu pracují a jsou šťastní až do smrti.
Život ji několikrát vrátil do reality tvrdým hozením na studenou dlažbu z různě vysokých pater. Ona ale navzdory vší bolesti, kterou prožila, nepřestávala věřit, že pohádková láska existuje. Odmítala věřit tomu, že zamilovanost VŽDYCKY přejde a pak už je to jen o tom, jak se ti dva dokážou tolerovat a jak moc spolu chtějí být. Že má vlastně být vděčná, že má takového chlapa, který je na ni hodný, pomůže jí, nemlátí ji, nepodvádí ji, nepije, nekarbaní…ale…kde jsou projevy lásky a náklonosti? Vždyť každý potřebuje občas slyšet nebo cítit, že toho druhého i po letech přitahuje, že je milován, že druhému na něm záleží. Každý potřebuje občas pusu na čelo nebo obejmutí jen tak, z radosti, že jsou ti dva spolu. Vždyť právě to je to koření života a vztahu! To je ten důvod, proč zamilovaní lidé září na kilometry jako vánoční stromky a mají pocit, že zvládnou všechno na světě. Proč lidé po čase přestanou chodit na rande? Proč všechno berou automaticky a neváží si společných chvil s druhým? A proč už vlastně ani netouží s tím druhým trávit tolik času, jako dřív? Jak je možné, že se jeden druhému omrzí? Proč si dva lidé, kteří se na začátku tolik milovali, dokážou říct tolik sprostých a zraňujících slov? Kam se vytrácí láska? A proč už nikdo nevěří na lásku na celý život? Opravdu jsme díky době natolik zrychlení a sobečtí, že pokud nám v partnerství něco nevyhovuje, nesnažíme se na vztahu pracovat, ale raději partnera opustíme, popřípadě vyměníme, protože to tak děláme se vším a protože je to tak snazší? Děsí mě vztahy, kdy si on i ona řeknou „Teď to vydržím, však si ho/ji po svatbě změním k obrazu svému“. Ale proč někoho měnit k obrazu svému? To potom milujeme představu o dotyčném, nikoli jeho samotného. Proč už nám láska nestojí za to, abychom o ni společně pečovali?
Nad vším moc přemýšlí, ví to. A taky ví, že jí to je občas na škodu, protože dokáže určitou věc obracet ze všech možných i nemožných úhlů několikrát dokola a udělat si tak v hlavě slušný chaos, se kterým si pak neví rady. Myslím ale, že navzdory všem svým analýzám nikdy nepřestane věřit na pohádkovou lásku na celý život. I když s ní život mlátí nevybíravě o zem a lidé jí říkají, že taková láska neexistuje. Opravdu neexistuje? Všichni přece víme, že každý příběh vychází aspoň v tom úplném základu z toho, co se doopravdy stalo, aneb jak praví přísloví „na každém šprochu je pravdy trochu“. Nebo v tom není ani špetka pravdy a je to jen skrytá touha velkého množství lidí, kteří chtěli věřit na pravou lásku na celý život jako ona?

když je vyučující romantik :)