úterý 19. února 2019

Pohádková láska na celý život - mýtus nebo realita? 2.


Jak je možné, že se muž nechá pohřbít v hromadném hrobě, aby unikl zastřelení, po třech dnech se vyhrabe a rok putuje pěšky domů? Jednoduše, držela ho touha po životě a hlavně myšlenka na milovanou ženu, která na něj čeká v Kateřinicích. Narážím tím na Lásku z Kateřinic od Patricie Fuxové a Vojty Dyka. 
A jak je možné, že dneska muž přemýšlí o tom, jestli chce žít se ženou, nebo sám, popřípadě se s ženou jen vídat, a kdo ví, jestli vůbec? 
Napadá mě, že možná proto, že chlapi nejsou chlapi, ale chlapci, jak píše Petr Casanova (5 rozdílů mezi chlapy a chlapci). Z toho, co vidím kolem sebe a sama prožívám, mám pocit, že dnešním mužům by vyhovovalo mít ženy jako kamarády s výhodami, ale bez jakékoli zodpovědnosti. Asi tomu rozumím, ono je to totiž pohodlné. Maximum pohodlí za minimum úsilí. Dostávají vše, nestojí je to nic. Já ale přesto věřím, že existují i chlapi, kteří nejsou chlapci. Myslím tím chlapy, kteří si uvědomují, co je to vztah se vším všudy a že nic není černé nebo bílé. Že ti dva tvoří dohromady víc, než tvořil každý sám, že jsou silnější. Že problémy je nerozdělují, ale stmelují, i když jsou nepříjemné. Že se vyplatí do vztahu investovat, protože když se do něj jde s upřímností a otevřeným srdcem, vztah vloženou investici mnohanásobně vrátí. Ještě jednou si dovolím použít slova Petra Casanovy, jeho příklady se mi totiž moc líbí. 

"Lidé by se neměli překrývat, ale doplňovat. Jako jing a jang. Dva obrazce, které by se mohly od sebe kdykoli odpojit. 
Ano, mohly by. 
Jenže proč by to dělaly, když dohromady tvoří tak dokonalý kruh, zatímco jeden bez druhého jsou jen dva nedokonalé půlkruhy?" 
(Dvanáct srdcí, Petr Casanova, str. 72). 

Krátké, jednoduché, všeříkající. A právě proto přeji chlapům, kteří zůstávají chlapci, aby i oni co nejdříve pochopili, že žít sobecký život bez zodpovědnosti je opravdu pro chlapce, nikoli pro chlapy. Aby i oni co nejdříve přišli na to, že investice do vztahu se vyplatí, i když to stojí úsilí.
Chlapi se teď chlapecké touze vyhnout se zodpovědnosti usmívají pod vousy. Ví totiž, že život ve spokojeném vztahu jim dává víc, než život o samotě, ve kterém sice mají svou volnost, ale zároveň je doma nikdo nečeká, nemají partnerku, milenku a kamaráda v jednom, nemají osobu, o kterou se mohou vždycky opřít a která žádný jejich problém nebude považovat za malicherný. 
Samozřejmě si každý musí ujasnit, co od života chce, jestli chce být nezávislý chlapec, který sice nemusí řešit případné vztahové problémy, ale je na všechno sám. Nebo jestli chce být chlap, který ví, že problémům se nevyhne, protože přes problémy rosteme a upevňují vztah, ale přesto to riskne, protože si dobře uvědomuje, jak moc tím získá.

"Nikdy nepřestaň věřit, že existuje osudová láska," řekl. 
Chlapce přikývl. "Já vím, nepadá z nebe, buduje se společnou prací." A na slovo společnou dal důraz. 
(Dvanáct srdcí, Petr Casanova, str. 50.)

pondělí 26. listopadu 2018

Pohádková láska na celý život - mýtus nebo realita?

srdce z lásky

Všichni se jí smáli. Všichni jí říkali, že má o vztazích naivní představy. Ano, věřila na pohádkovou lásku, která je na celý život. Na lásku, která neuhasíná, ale hoří jasným plamenem po celou dobu. Lásku, kdy si ti dva stále váží jeden druhého, obdivují se, inspirují se, podporují se, milují se, na svém vztahu pracují a jsou šťastní až do smrti.
Život ji několikrát vrátil do reality tvrdým hozením na studenou dlažbu z různě vysokých pater. Ona ale navzdory vší bolesti, kterou prožila, nepřestávala věřit, že pohádková láska existuje. Odmítala věřit tomu, že zamilovanost VŽDYCKY přejde a pak už je to jen o tom, jak se ti dva dokážou tolerovat a jak moc spolu chtějí být. Že má vlastně být vděčná, že má takového chlapa, který je na ni hodný, pomůže jí, nemlátí ji, nepodvádí ji, nepije, nekarbaní…ale…kde jsou projevy lásky a náklonosti? Vždyť každý potřebuje občas slyšet nebo cítit, že toho druhého i po letech přitahuje, že je milován, že druhému na něm záleží. Každý potřebuje občas pusu na čelo nebo obejmutí jen tak, z radosti, že jsou ti dva spolu. Vždyť právě to je to koření života a vztahu! To je ten důvod, proč zamilovaní lidé září na kilometry jako vánoční stromky a mají pocit, že zvládnou všechno na světě. Proč lidé po čase přestanou chodit na rande? Proč všechno berou automaticky a neváží si společných chvil s druhým? A proč už vlastně ani netouží s tím druhým trávit tolik času, jako dřív? Jak je možné, že se jeden druhému omrzí? Proč si dva lidé, kteří se na začátku tolik milovali, dokážou říct tolik sprostých a zraňujících slov? Kam se vytrácí láska? A proč už nikdo nevěří na lásku na celý život? Opravdu jsme díky době natolik zrychlení a sobečtí, že pokud nám v partnerství něco nevyhovuje, nesnažíme se na vztahu pracovat, ale raději partnera opustíme, popřípadě vyměníme, protože to tak děláme se vším a protože je to tak snazší? Děsí mě vztahy, kdy si on i ona řeknou „Teď to vydržím, však si ho/ji po svatbě změním k obrazu svému“. Ale proč někoho měnit k obrazu svému? To potom milujeme představu o dotyčném, nikoli jeho samotného. Proč už nám láska nestojí za to, abychom o ni společně pečovali?
Nad vším moc přemýšlí, ví to. A taky ví, že jí to je občas na škodu, protože dokáže určitou věc obracet ze všech možných i nemožných úhlů několikrát dokola a udělat si tak v hlavě slušný chaos, se kterým si pak neví rady. Myslím ale, že navzdory všem svým analýzám nikdy nepřestane věřit na pohádkovou lásku na celý život. I když s ní život mlátí nevybíravě o zem a lidé jí říkají, že taková láska neexistuje. Opravdu neexistuje? Všichni přece víme, že každý příběh vychází aspoň v tom úplném základu z toho, co se doopravdy stalo, aneb jak praví přísloví „na každém šprochu je pravdy trochu“. Nebo v tom není ani špetka pravdy a je to jen skrytá touha velkého množství lidí, kteří chtěli věřit na pravou lásku na celý život jako ona?

když je vyučující romantik :)

pátek 2. listopadu 2018

Jak jsem neodjela do tmy | Pobyt ve tmě


Ve středu 31.10. jsem měla odjet do tmy. Měla. Ale neodjela. A proč? Inu, to sama nevím a můžu se jen dohadovat, ale nabízím menší zamyšlení, proč tomu tak asi bylo.
Po zkušenosti s bungee jumpingem jsem věděla, že dokážu svůj strach zpracovat. Ale ve středu se mi to nedařilo. Ačkoli jsem ještě ráno cestou do práce nadšeně vyprávěla Honzíkovi, jak moc se tam těším, na ten klid, ticho, spánek, že si spoustu věcí ujasním, tak odpoledne byla situace jiná. Když jsem doma balila, nejdřív jsem otevřela pivo, a pak jsem si dala i cigaretu. Já už dlouho nekouřím. Jen když se mi moc líbí u piva a nebo když jsem hodně nervozní (zvyk z dřívějška). Nakonec těch cigaret bylo pět. Když mi Honza volal, že se sejdeme v KMP u vlakového nádraží, tak jsem se mu do telefonu i rozbrečela, ale pořád jsem odcházela z domu s tím, že jedu. Když jsme se sešli, Honza se mě ptal, jestli chci vážně jet. Já že ano. Jenomže po malém pivu (a další cigaretě) v KMP jsme vyrazili na nádraží a můj vlak měl 40 minut zpoždění. To už bylo na mou rozpolcenou duši moc. Sice jsem statečně řekla, že hned po tomhle vlaku jede za deset minut další, a na čas, že pojedu tím, ale jelikož věřím na znamení, tak mi zahlodalo v hlavě, zda mám vlastně odjet? Statečně jsem nasedla do vlaku, promáčela Honzovi mikinu spoustou slz a pustila se do svačiny. Na nádraží se pohybovala spousta policistů (až druhý den jsem zjistila, že se hrálo s Baníkem :D), z toho jsem taky měla divný pocit. Pak jsem zjistila, že nemám sluchátka, takže Honzík chudák zase běžel zpátky na nádraží, aby mi půjčil svoje. Asi minutu po tom, co odešel, jsem zastrčila nedojedenou svačinu do batohu a vystřelila z vlaku rychlostí namydleného blesku tři minuty před odjezdem. Šla jsem se ještě podívat do haly, jak je na tom můj původně plánovaný vlak, ale stále tam bylo 40 minut. V tu chvíli jsem věděla, že neodjedu. Honza z toho byl zaražený (okomentoval to ve smyslu že je hustý, že z mostu skočím a před tmou uteču). Tomáš z Léčby tmou se taky divil, protože dopoledne jsme si vše potvrdili a domluvili se v kolik a kde mě vyzvedne. První moje zpráva totiž byla, že vlak má zpoždění a že mi hrozí, že bych zůstala viset v Praze a na to nemám odvahu, takže nejedu. Což byla pravda, ale zároveň to byla i zástěrka. Já v tu chvíli opravdu nevěděla, co mě vedlo k mému zběsilému úprku, normálně se totiž takhle nechovám. Myslím si, že na mém rozhodnutí hrál roli určitě i tento článek - klik - ale když jsem to četla, přišlo mi to zvláštní, nikoli děsivé. A o to víc jsem se do tmy těšila.
A proč si myslím, že jsem couvla na poslední chvíli? Inu, shrňme si to: v době od 12.9. do 31.10. jsem absolvovala víkendový kurz zpěvu, dva kurzy krasopsaní (moderní krasopis a květinový lettering, o kterém budu teprve psát), dva semináře jógy (Jóga a žena; Čchi-kung a tibetské mísy) a mezitím jsem si ještě skočila z mostu bungee jumping. Malá odbočka - ve čtvrtek jsem byla na nákup a slečna ve farmářském obchodě to okomentovala, dle mého názoru, velmi trefně (už tam nějakou dobu chodím, takže se se slečnou známe):"No promiňte mi ten výraz, ale Vy jste hovado!" Zpět ke středě. Cestou z nádraží jsem o tom v tramvaji přemýšlela. A přišla jsem na to, že už těch zážitků bylo tolik a rychle po sobě, že mi tělo (nebo duše?) dalo stopku. Cítím se unavená a usínám v osm večer. Někdy i v půl. Těšila jsem se na to, že si ve tmě odpočinu a vyspím se. Ale mé tělo se rozhodlo jinak. Je možné, že to nebylo ani tělo, ani duše, jen mé rácio, které, jak známo, se brání všemu novému. Ač jsem se snažila, svůj strach jsem prostě nedokázala zpracovat. Když jsem přijela domů, cítila jsem obrovskou úlevu. Brečela jsem a to mi pomohlo, utvrdila jsem se v tom, že mé rozhodnutí bylo správné.
Zajímavé je, že už na Kurzu zpívání mi má spolubydlící Léňa řekla, že si nemyslí, že bych byla na pobyt ve tmě připravená (a to mě viděla asi 2 hodiny). Dneska jí musím dát za pravdu :) Ale i to je cesta. Ne vždy dojdeme až do cíle. A já vím, že jednou do tmy dojdu, jen ne teď. Ne v dušičkovém počasí, kdy je i venku tma a já se bojím. Až půjdu do tmy znovu (a zároveň poprvé), vím, že nebudu plánovat termín 2 měsíce dopředu a 100% tam půjdu v létě.
Chtěla bych ještě poděkovat Honzíkovi, že mi den před odjezdem koupil nádhernou plyšovou Minnie, abych se ve tmě nebála a že za mnou běžel se sluchátkama, abych nejela bez nich, díky Honzíku, moc si toho vážím :-* A taky díky, mami, že jsi mě podržela, když jsem ti brečela do telefonu a nevěděla jsem, jestli úlevou nebo přestálým děsem :-) V neposlední řadě se ještě jednou omlouvám Lence s Tomášem za svůj úprk, nezlobte se na mě.
Když si to po sobě zpětně čtu, nelituju. Když totiž vidím takhle napsané, co jsem za ten měsíc a půl stihla a projdu si ty zážitky v hlavě, musím uznat, že jsem opravdu hovado :D a že jsem na sebe pyšná, co všechno jsem zvládla. Už jen to, že jsem překonala svou vrozenou býčí lenost, vyzkoušela tolik nových věcí, potkala se se svým strachem, ať už u seskoku nebo u sóla a vždycky jsem to zvládla. Asi jsem prostě na tmu nebyla připravená, nebo jsem zvolila špatný termín. To už je teď stejně jedno. Důležité je, že jsem si dokázala říct, že na tohle teď nemám a netlačila jsem se do toho. Protože ani to u mě dřív nebyla samozřejmost :)
Plňte si své sny, ale zároveň se nebojte říct si, že tohle už je v danou chvíli moc. Je krásné dokázat to.