úterý 18. června 2019

Pochybujete o sobě, nebo si věříte?

Fotka z doby, kdy jsem si přestávala věřit a začínala o sobě pochybovat (2007).
 
Stává se Vám, že o Vás někdo něco řekne, a Vy začnete pochybovat sami o sobě? Ne? V tom případě Vám gratuluji! Pokud ale ano, vítejte v klubu a čtěte dál.

Dřív jsem to tolik nevnímala, takže nedokážu říct, jak jsem to měla dřív. Mám ale v živé paměti dvě situace, kdy si velmi silně uvědomuju, jak moc jsem zradila sama sebe. A děkuju za ně. Jedna se stala včera a druhá cca dva roky zpátky. Začněme tou dřívější.

Mám vysokou školu a mám ji docela vydřenou. Osobně si myslím, že nejsem moc studijní typ :) Ale během studia jsem moc nevěděla, co se sebou, tak jsem prostě na škole zůstala a makala. Mám přírodovědeckou fakultu. Nikdy jsem si ale nebyla jistá tím, že na titul mám, i když už jsem měla diplom v kapse. Pochybovala jsem o sobě. Připadala jsem si jako žena, která se učí chodit na vysokých jehlových podpatcích - žádná stabilita, za to spousta vratkosti a sem tam podlomená noha, když se Vám podpatek smekne a zvrtnete si kotník. Cítila jsem se se svým titulem naprosto stejně. Sebedůvěra nula. Rok po škole jsem pracovala mimo obor, takže jsem zvládla zapomenout i to, co jsem ke státnicím velmi tvrdě našprtala a taky uměla. Jenomže můj obor je široký. Zastávám názor, že pokud nějakou znalost dlouho nepoužíváte, zapomenete ji. Z mého pohledu, a z hlediska fyziologie, běžný jev. Bohužel ne v dnešní společnosti. Jak je známo, neznalost zákona neomlouvá :) A vlastně jakákoli neznalost se neodpouští a Váš titul je okamžitě použit proti Vám. Popřípadě absolvování gymnázia. Větu "Proboha máš gympl, máš mít všeobecný přehled!" jsem slyšela tolikrát, že mě postupem času přestala rozčilovat a pohled raněného šakala, kteří vysílali někteří nad mou nevědomostí, mě začal nechávat chladnou. Nevím. Prostě nevím. Neumím počítat integrály, nepamatuju si velkou násobilku, nevím, kde leží který stát, občas ho ani nedokážu přiřadit na správný kontinent, nepamatuju si data významých bitev. Za to mi v paměti utkvěla informace, že Marie Terezie ráda souložila s koňmi. Ale to zase není vědomost hodná absolventa gymnázia, že? :) Inu, zpět k tématu a k mému sžívání se s titulem.

V prvním zaměstnání jsem byla několikrát kárána, že "Máte, Blanko, vysokou školu, tak laskavě zapojte mozek, jestli nějaký máte." Když jsem se pak vrátila zpět do oboru, velmi mne zasáhla věta jednoho kolegy. Kolega je lékař a řešili jsme spolu výzkum. Zavolal mi ve chvíli, kdy jsem řešila rozbitý analyzátor. Dnes bych se omluvila a požádala ho o pozdější zavolání. Tehdy jsem ale měla pocit, že to prostě musím vyřídit. Nebyla jsem schopná mu odpovědět na jeho odbornou otázku, přiznávám, týkající se mého oboru. Odpovědí mi bylo "Paní magistro a co že Vy to máte za vzdělání?". Zůstala jsem jako opařená. Pan kolega ťal do živého. Podkopl mi oba mé vratké, vysoké, jehlové podpatky najednou a já jsem se tam válela na zemi. Telefonát jsem v tranzu dokončila a ihned volala tehdejšímu příteli. Brečela jsem mu do telefonu, nadávala, spílala, stále brečela a cítila jsem se tak moc zraněná. Jenomže ten člověk mi jen odzrcadlil, jak strašně moc nevěřím sama sobě. Dlouho jsem mu nemohla přijít na jméno, měla jsem pocit křivdy (proboha každý přece občas něco neví, ale to není důvod z něj dělat blbce, ne?) a byla jsem ublížená. Dneska to poprvé vidím jinak. A k tomuto pohledu na věc jsem dospěla díky druhé, pro mě bolavé, situaci.

Včera se ke mně doneslo něco nepříjemného, co se o mně říká. Nechápala jsem to. Byla jsem z toho tumpachová a bylo mi to líto. Nakonec jsem zjistila, že mě sice mrzí, co se o mně říká, ale to, že mě tahle informace dostala do stavu, kdy jsem začala pochybovat sama o sobě a o své hodnotě, mě vyloženě šokovala. Už zase mi někdo podkopával moje podpatky (tentokrát nikoli titulové, ale sebedůvěrové. Pravdou ovšem je, že i ten titul je o sebedůvěře).

Vsuvka - samozřejmě o mě ten člověk neví vůbec nic, ale už jak zpívá Bára Poláková "každej ví víc než ty, kdo jsi, a co se teď říká. Všichní ví líp než já, líp než já, kdo jsem já. Všichni ví o všech víc a všechno, co se teď říká. Všichni ví o všech víc, to se tak prostě ví." Konec vsuvky :)

Rozhodilo mě to na celý den. Doma jsem si pak vzpomněla na myšlenku, že na druhé jsme vlídnější než sami na sebe a že je dobré si občas sama se sebou popovídat jako s kamarádkou. A tak jsem věšela vyprané ručníky a povídala si sama se sebou. Tentokrát se mi podařilo podkopnuté podpatky vybalancovat a zůstat stát. Přesto ve mně zůstala pachuť, hořkost a smutek. Smutek nad tím, kolik konfliktů vzniká jen proto, že lidé neumí komunikovat. Ani já to pořádně neumím a teprve se to učím (Martin by mohl vyprávět :)). Proč raději pomlouváme, než abychom to řekli přímo dotyčnému? Protože by se mohl urazit z vyřčení nepříjemného? Možná ano, ale určitě je to férovější, než když se to k němu donese jinudy. To je totiž nejen uražený, ale i ublížený. Pokud tedy o sobě pochybuje. A obávám se, že o sobě pochybuje spousta lidí, i když to nepřiznají a nedají najevo. Samozřejmě, že v každém z nás občas zahlodá červík pochybností, ale je rozdíl, jestli je to červík Pepík z pohádky, nebo devítihlavá saň, která vás před sebou samotnými rozcupuje na kusy.

Tím se dostávám k jádru pudla (konečně, že?). Totiž že je důležité budovat svoji sebedůvěru. Věřit si, věřit svým dovednostem, schopnostem, talentům, být na ně pyšný a mít je rád. Ale úplně stejně mít rád i své chyby a nedostatky. Každý rub má i líc. Den střídá noc. Příliv střídá odliv. Slunce střídá měsíc. Jin a jang. To všechno totiž tvoří rovnováhu. Jedno nefunguje bez druhého. A když se naučíme přijímat a dokonce mít rádi své chyby a nedostatky, nebude tolik ublížených lidí a bolavých srdcí. Pokud se totiž naučíme své chyby milovat, neublíží nám, když o nás někdo řekne něco škaredého. Poděkujeme a tomu člověku to vrátíme zpátky (tím nemyslím, že se pomstíme, ale že tomu člověku vrátíme konkrétně to, co k nám vyslal), protože to nebudeme potřebovat. My už totiž svou hodnotu známe. Svou hodnotu složenou z talentů, dovedností, schopností, stejně jako z chyb  a nedostatků. Mějte se rádi a když o sobě zapochybujete, nezlobte se na sebe. Popovídejte si sami se sebou jako s kamarádkou/kamarádem a ujistěte se tak, že jste pořád ten úžasný člověk, který jste, spolu se všemi dostatky i nedostatky :)

Fotka stará dva měsíce. Ještě před dvěma měsíci se mi chtělo pomalu brečet, že mám jedinou fotku z ledu a mám na ní totální šupu (naštěstí se pak objevily další tři, už lichotivější:))! Dneska ji tady hrdě zveřejním, ačkoli mám šílený podbradek, opravdu tam mám šupu, ale, hernajs, byla jsem na dvě minuty v bazénu plném ledu! Těžko se při rozdýchávání takového šoku můžu tvářit jako filmová hvězda :) Tak mám šupu, no a co, stejně se mám ráda ;)


středa 12. června 2019

Chlapi už dávno nejsou chlapi. Ale jsou ještě ženy ženami?


Dnes jsem absolvovala seminář. Mimo jiné se tam narazilo na muže. Posluchárna plná žen, přednášející také žena. Když jsem slyšela, jak se o mužích mluví, bylo mi z toho smutno. Po obligátní větě, že chlapi už dávno nejsou chlapi, jsem si dovolila oponovat, že oni jsou ale muži taky zmatení, že kupříkladu v Americe, když ženě podrží dveře, tak je nařkne ze sexuálního harašení. Odpovědí mi bylo "No tak mu řeknu, že mě je otevřít a podržet může." Snažila jsem se vysvětlit, že to chápu, ale že jen dávám příklad, jestli jsme si to tak trochu nezavinily samy, že muži nejsou muži (a co to vlastně znamená, že muži už nejsou muži?). Tentokrát se mi dostalo odpovědi "Jo, a pak na Vás mají nejslušnější slovo akorát tak ty krávo blbá." Nepoučila jsem se a opět reagovala, že si myslím, že paní lektorka háže všechny muže do jednoho pytle a že to není úplně fér. Myslím, že kdyby pohledy uměly propalovat, byla jsem v tu chvíli sežehnutá ve vteřině. Ne od paní lektorky, ale od většiny přítomných dam. Paní lektorka ani nemrkla a převedla téma hovoru na střet generací :) :) :) bylo mi z toho smutno. Smutno, že někdo, kdo vede semináře a má přes 60 let, dokáže takto mluvit o druhém pohlaví. Následná věta "Chlapi tady dneska nejsou žádní, tak na ně můžu nadávat." můj smutek ještě prohloubila. Nedokážu posoudit, zda je paní lektorka zahořklá, nebo se tím snažila strhnout ženské publikum na svou stranu. Ať tak či onak, z mého pohledu to nebylo správné. Kor, když chvíli před tím mluvila o respektu k druhým a že dnes lidem respekt chybí. A ona projevila respekt k mužům? Nemyslím si. Řekla bych, že součástí sebevzdělávání má být přece i snaha, aby spolu muži a ženy vycházeli, chápali, že každý fungujeme jinak a dokázali najít společnou řeč, která bude ku prospěchu všem.

Neříkám, že všichni muži jsou úžasní a skvělí. Jistě, že se najdou i hovada, jenomže to i mezi ženami, že? Pouze mám pocit, že pokud takto budeme znevažovat opačné pohlaví (ať už ženy muže nebo muži ženy), nikam to moc nepovede. A ruku na srdce, ženy, nezavinily jsme si toto chování mužů tak trochu samy? Třeba právě tím, že shazujeme jejich mužství nebo odmítáme jejich pomoc, abychom sobě i všem okolo dokázaly, jak jsme dobré, že všechno zvládneme samy a že muže vůbec nepotřebujeme? Proč by nám měli muži chtít pomoct, když my jejich pomoc odmítáme?

Samozřejmě jsem vděčná ženám v minulosti, které dokázaly pro ostatní ženy vybojovat právo volit, že žena není majetkem, atd. Ale není už dnešní pojetí "rovnoprávnosti" tak trochu ad absurdum? Stejně tak, jako dnešní ženy brblají, že chlapi už dávnou nejsou chlapi, tak by mohli muži totéž říct o ženách. Kolik z Vás se chová jako žena, a ne chlap v ženském těle? Možná namítnete, že v dnešním světě je potřeba mít ostré lokty, ale je tomu opravdu tak? Není lepší využívat darů, které máme jako ženy? A tím nemyslím výstřihy a minisukně. Tím myslím využít našich ženských vlastností, jako je empatie, jemnost, umění naslouchat,... Nebylo by na světě veseleji, kdyby spolu muži a ženy přestali bojovat, pomlouvat se, nadávat na to, jak je on/ona neschopný/á? A místo toho se přijali takové, jací jsou, se všemi plusy i mínusy? Kdyby naopak té rozdílnosti využili ke svému prospěchu?

úterý 4. června 2019

Bez cukru. Dám to?


Já, známý závislák na cukru a milovník sladkého všeho druhu, jsem se rozhodla zkusit žít bez cukru! Šok! Hlavně teda pro mě samotnou :) Kdo mě čte delší dobu, ví že loni jsem zkoušela bezlektinovou dietu (klik). A tím pádem ví také to, že jsem to po 3 měsících vzdala (klik). Co mě tedy vedlo k tak (v mém případě) drastickému rozhodnutí, zkusit jíst a být bez cukru? Inu, hlavně výkyvy nálad a čím dál častější převaha nálady ubručené, podrážděné. Když jsem o tom přemýšlela, vzpomněla jsem si na Stánin článek o depresi. Tak jo, dýchání podle Wima praktikuju, tak co zkusit ten cukr? Začala jsem si hned druhý den hledat informace. Mimo jiné jsem narazila na tento rozhovor, kde Stáňa vypráví, jak jí už kdysi, dosti jemně, navrhovala Tereza Kramerová, aby zkusila vysadit cukr. Musela jsem se smát, když Stáňa popisovala svoji reakci a děs, že jí někdo chce cukr vzít :D Opět se tím potvrzuje, že vše má svůj čas. Následně jsem si pustila ještě rozhovor s Cukrfree - Janinou Černou - u Margit Slimákové. Z rozhovoru jsem se, mimo jiné, dozvěděla, že Janinu na tuhle myšlenku přivedla kniha Sladký život bez cukru od Sarah Willsonové. Nelenila jsem a knihu objednala.

Když jsem pak projížděla Cukrfree, našla jsem, že Janina začala vydávat Podcasty. S nadšením jsem si ten první pustila a byla nadšená! Hanka v něm totiž mluví o emočním přejídání. O tom, jak nás nikdo v dětství nenaučil kultivovat své emoce, projevovat je, ale jak nás naopak učili je potlačovat a úspěšné potlačení odměňovat. Určitě všichni znáte ty milé věty rodičů "Neřvi, nemáš proč" "Neřvi, nebo ti dám na prdel, abys měl/a důvod" "Když nebudeš brečet, dostaneš pak zmrzlinu." "Ty jsi smutná, tak na, tady máš bonbon" (doplňte si dle svého). Rozhodně tím nechci říct, že nás rodiče blbě vychovali :) jen tím chci ukázat, jak se z takovýchto vět vyvine emoční přejídání. Přeneste se teď do dospělosti. Někdo Vás naštval, jste nervozní nebo se Vám něco povedlo. Co uděláte? Pokud máte zažitý tento vzorec, jdete si koupit něco sladkého za odměnu nebo na uklidněnou :) Že Vám to něco připomíná? To, myslím, většině. Mě u podcastu napadlo, že mám kromě emočního jedení i emoční kouření. Někdo si nedovede představit pivo bez cigarety (i pro mě je to těžké). Někdo si nedovede představit kávu bez cigarety (a to zase klidně). A někdo (třeba já) zase chodí na uklidňovací cigaretu, když ho někdo/něco naštve nebo rozhodí. Namísto toho, abychom zajásali nebo si zanadávali - podle toho, jestli máme radost nebo vztek - jdeme si koupit dortík za odměnu nebo na zmírnění vzteku (popřípadě si zakouřit, dát si panáka,...). Když si tohle uvědomíte, je to dobrý začátek. Protože až příště půjdete na dortík, můžete si položit otázku, jestli na něj jdete proto, že na něj máte opravdu chuť, nebo proto, že chcete něco oslavit, případně zahnat vztek, nebo co chcete snězením dortíku v sobě potlačit. Hanka tam taky popisuje metodu EFT - Emotional Freedom Techniques (zhruba 52. minuta), která by Vám mohla pomoct v tom, jak překonat stres jinak než pomocí šidítek, ať už v podobě sladkého, cigarety či panáka.

Dalším bodem, se kterým se stále ještě potýkám je, jestli to dává smysl. Ještě pár let nazpět jsem vášnivě vykřikovala, jak se bez cukru žít nedá, že ho ke svému životu potřebujeme... Nebo nepotřebujeme? Teď se ve mně přou dva hlasy. Jeden říká, že to smysl dává. Druhý říká, že to je jen novodobá lobby potravinářskéo průmyslu, protože náhražky mouky jsou setsakra drahé. Jenomže kde máme jistotu, že za pár let se neprokáže, že i mandlová/kokosová/čiroková/jánevímjaká mouka je taky škodlivá? Samozřejmě, z jiného důvodu než pšeničná, ale také škodlivá. Což mě dovádí k článku, který jsem dnes četla, že Realitu si vytváří každý sám. Je to sice mimo cukrové téma, ale krásně to vystihuje mé dohady v hlavě. Otázky, samé otázky, a žádné odpovědi. I v článku se mluví o tom, že změnit zažité je jako snažit se obrátit směr parníku, kdy se musíme poprat se setrvačností. Možná mám problém přijmout, že cukr je špatný, protože odmalička žiju v tom, že cukr je v pohodě. Zažitá dogmata se těžko přeměňují a přijímají. Proto je pro nás těžké pochopit, že cukr je nepřítel (asi). Třeba porovnání s kokainem. Odmalička víme, že kokain je nebezpečný a že není úplně dobré ho užívat. Proč má cukr jiný metr, když je dokázáno, že závislost na cukru je silnější než na kokainu? Proto, že projevy po kokainu jsou jiné, než po cukru? A když už tuto informaci víme, proč je pro nás tak těžké ji přijmout a cukr obhajujeme, že néééé, že cukr je v pohodě? Tak to jen malá filozofická odbočka, se kterou se potýká můj mozek ohledně života bez cukru.

Zásadní otázkou je, zda zvládnu svoji cukrovou závislost překonat. A taky co vlastně budu jíst? Chci se držet zásad cukrfree striktně? Jako že už si nikdy nedám těstoviny, rýži, pohanku nebo třeba chleba? Tohle je věc, kterou si ještě musím ujasnit. Prozatím jsem se ustálila na tom, že nebudu jíst sladkosti a kupované koláče, vyjma vysokoprocentní čokolády. Uvidíme, jak se mi bude dařit :)