úterý 29. září 2015

Brémští muzikanti

Na začátku měsíce jsem byla na školení v německých Brémách. Když jsem zjistila, že vlakem by mě čekala 12 h  jízda, s bonusem v podobě pěti přestupů, začala jsem koketovat s myšlenkou na dopravu leteckou. Impulzem k dotažení myšlenky do konce bylo i to, že letadlem by byl přestup pouze jeden a i s čekáním na letadlo, odbavením a jinými letištními procedurami, by vyšel na cca 4h. Že poletíme (letěla jsem s kolegyňkou) se potvrdilo ve chvíli, kdy nám byl podepsán cestovní příkaz. A jelikož jsem letěla jen jednou, byla jsem z toho správně nervozní! Internet je naštěstí mocný nástroj a taky existují hodné duše, které vydávají články na téma létání, ve kterých Vám podrobně popíšou každý krok na letišti :) Byla jsem plná informací a očekávání. Do kapsy jsem hodila 4 Hašlerky - prý pak nezalehne v uších - a s příruční taškou a kabelkou jsem vyrazila na letiště. Tam jsem si samozřejmě dopřála patřičného rozmazlování před cestou (no co, kdyby to náhodou mělo spadnout, abych věděla, že jsem se měla hezky).
Jak říká můj dobrý přítel - jsem sice cynik, ale v hloubi duše optimistický romantik :) A navíc, extistuje kýč a kýč. Má duše romantika se přiznává, že tenhle kýč se jí mooooc líbil a byla šťastná nejen ona, ale i já :) Viděla jsem v mracích spíš sníh, nádherné muldy, azurovou oblohu, sluníčko svítilo ze všech svých posledních letních sil...
Přestup ve Frankfurtu jsem zvládly levou zadní. Měly jsme poměrně dost času, takže jsme v klídku dorazily k našemu gatu a já se tam nadšeně vrhla po zahraničních novinách (přišla jsem si hrozně důležitě, jako v Poirotovi).
Cesta byla, i přes rychlost, poměrně náročná. Za odměnu jsem si dala weissbier - pivo, které mám odjakživa moc ráda! A mám ho ráda natolik, že po dobu školení se stalo mým rituálem večer sjet do hotelového baru a na skleničku si zajít. Barman už si mě pamatoval a jakmile mě viděl, smál se, jestli "jako vždycky" :)
Jelikož mě pracovní cesta chytla zrovna v období, kdy jsem se držela plánu "Rozběhni se z chůze za 28 dní", vezla jsem s sebou i věci na běhání. Nakonec se to ukázalo jako moc fajn nápad, protože kousek za hotelem byl nádherný park! Později jsem se od naší školitelky Ulriky dozvěděla, že park si zaplatili obyvatelé Brém, jsou na něj náležitě hrdí a i proto se o něj tak starají. V průběhu běhu se mi podařilo udělat pár pěkných fotek...na rozcestí jsem se musela zastavit a pokochat se, protože jsem si přišla jako v pohádce! Nejraději bych pokračovala rovně, ale z čistě praktického hlediska jsem se dala vlevo. Byla to totiž jediná varianta, jak se držet u okraje parku, neběžet do jeho hloubky, nebo se naopak nevracet. I tak jsem jednu chvíli doufala, že se z parku ještě vymotám!
Roland - patron Brém.
Rozcestí jako z pohádky.
 


Jedno odpoledne se nám podařilo vyrazit i do města. Zrovna jsme chytly nějakou demonstraci, takže jsme se moc nezdržely. Jen jsme se pokochaly krásou centra města, udělaly pár fotek a zbaběle se odebraly do bezpečí hotelu (a na Weissbier).
Radnice a socha sv. Rolanda jsou od roku 2004 zapsány na seznamu UNESCO.
Böttcherstrasse je cihlová ulička, vystavěná v letech 1922 - 1931. Největším lákadlem je prý zvonkohra, která odbíjí ve 12, 15 a 18 hodin. Během hraní zvonkohry se v části domu otáčí kruhový panel a ukazuje různé výjevy z historie. My jsme to štěstí, bohužel, neměly. I přesto byla ulička krásná. Mimo zvonkohry v ní najdete různé restaurace, obchůdky a muzea.
Pohádku Brémští muzikanti dozajisté každý zná. Pokud to někomu nic neříká, je to ta, kde zvířátka vyženou loupenížky z chaloupky :) Ačkoli zvířátka do Brém nikdy nedošla, stala se jejich symbolem a najdete je úplně všude. Říká se, že kdo oslíkovi pohladí přední kopýtka a bude si něco přát, oslík mu to splní. Nevím, kde se stala chyba. Možná, že jsem si neměla přát totéž, jako jsem si přála u našeho Vošáhlíka v Plzni, třeba se pak kouzla ruší? Tak či tak, tři hodiny po pohlazení kopýtek jsem věděla, že moje přání se nesplní :) Nic to ovšem nemění na faktu, že pohádku jsem si po letech moc ráda přečetla a zážitek ze zvířátek jsem si odnesla taky, navzody pokročilému věku :)
Town hall - radnice
Town hall a dóm tady vypadají jako papírové modely.

Dóm sv. Petra.
Depresivní fontána.

Banka.
Sluneční hodiny v Böttcherstrasse.
Zvonkohra.
Brémští muzikanti.
Každý den jsme cestou do školícího centra potkávaly hotel Atlantic. Zřejmě mám bujnou představivost, já vidím spíš obrys velryby - jen přidat nahoru vodotrysk!

Když jsme jednou čekaly, než začneme, stály jsme venku a užívaly ranního sluníčka...moc se mi líbily růžové keře, které měl Bruker kolem centra vysázené...Moucha odletěla vteřinku po tom, co se mi podařilo udělat tuhle fotky. Jako by chtěla, aby ta fotka byla jiná, zajímavá...
Život je krásný.
Než jsme se nadály, seděly jsme ve zpátečním letadle. Navzdory strachu jsme přece jen odletěly! V úterý totiž Lufthansa vyhlásila stávku, ve středu pokračovala a chtěla i ve čtvrtek. Bohudík pro nás, soud stávku zrušil, a my tedy mohly v klidu odletět. Perné chvilky jsme si zažily na letišni v Mnichově, kdy jsme měly na přestup jen 40 minut. Než nám nacucli chobot a my se dostaly z letadla, zbývalo minut 25. Zřejmě abychom potrénovaly běh na dlouho trať letištní halou, v kombinaci se slalomem mezi lidmi, jsme měly gate na letadlo do Prahy na úúúúplně jiné straně letiště. Dodnes si myslím, že jsme trhly rekord! Tak či tak jsme, obě rudé a rozcuhané, vpadly do autobusu a já zavtipkovala, že by mě zajímalo, jak ti řidiči trefí, když je to letiště tak obří. Vnímaví jedinci tuší, že na svou otázku jsem dostala odpověď velmi záhy :) Spokojeně jsme se usadily do letadla, rády, že vše vychází, že už jen kousek! V tu chvíli hlášení pilota...sice chápe, že chceme do Prahy, ale tohle je letadlo do Hannoveru. A pokud teda opravdu trváme na té Praze, tak ať si nastoupíme do autobusu, který nás převze ke správnému letadlu. Se smíchem jsme se všichni nasoukali zpět do autobusu a...! Objeli Hannoverské letadlo a nastoupili do letadla hned vedle něj :) V tu chvíli jsem pochopila, že občas se i mistr tesař utne a že ani řidiči autobusu na letišti nejsou neomylní :) Do sedadel jsme už víceméně upadly a ač jsme vtipkovaly, určitě jsme obě ve skrytu duše doufaly, že teď už to bude bez problémů. A bylo :) Cestou se mi moc líbila neměcká políčka - vypadají totiž jako patchwork!
Mé romantické já přišlo opět ke slovu a zejména při jedné fotce jsem si vzpomněla na jeden nádherný, a hlavně pravdivý citát. "Že Slunce není přes mraky vidět, ještě neznamená, že tam není. Je tam stále, pouze schované za mraky."


Musela jsem se usmát. Sama pro sebe. Utřela jsem slzy smutku z mého nesplněného přání a nechala celé to nevydařené přání a smutek rozplynout v 10 000km nad zemí. Přes mraky jsem uviděla Slunce. Letěla jsem domů, končila má služební cesta a skončilo i jedno mé tajné přání. Nevadilo mi ani jedno, protože jsem letěla domů bohatší o spoustu krásných zážitků, chuť weissbieru na jazyku, suvenýry v kabelce, o spoustu odborných informaci a o sladkohořkou zkušenost. Přesto jsem byla šťastná - viděla jsem totiž Slunce :)

2 komentáře:

  1. Krásné :-) Fotky i počtení :-) Brémští muzikanti jsou klasika, jsme se tuhle pohádku učili v němčině na základce, ale moc si ji nepamatuju, takže si ji budu muset asi zopáknout :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Marti :) No joooo, němčinu já už jsem úspěšně zapomněla :( Ale slíbila jsem si, že s tím něco provedu! Určitě si ji přečti, stojí za to, docela jsem se u ní zasmála :)

      Vymazat