úterý 13. října 2015

Knižní koutek

Víkend s rajskou omáčkou, dýňovou polévkou a muffiny se povedl na jedničku. Dokonce jsem si byla s radostí v neděli ráno zaběhat a podařilo se mi přežít i ten kilometr nepřetržitého stoupání. Pondělní ráno bylo horší - bolest celého těla. Ano, skolil mě moribundus. Ne nějak závratně, ale na vrásky na čele to stačilo. Víkend jsem spokojeně proležela a dá se říct, že moribundus jsem přemohla! Díky víkendu v posteli jsem měla dost času na čtení :) Podařilo se mi dočíst pár rozečtených restů a pokořit i nějaké další tituly, čekající v mé knihovničce na svou chvíli...odkaz na Databázi knih je vždy přímo v nadpise :)
Oběd v Paříži
Tohle pro mě byl oříšek. Nezastírám, Ameriku nemám v lásce. A autorka je, bohužel, prototyp Američanky, až to chvílemi hezké není. Možná to byl důvod, proč jsem knížku po 100 stranách odložila a dočetla až o víkendu, kdy jsem potřebovala něco nenáročného na hlavu. Dočítala jsem ji dost na sílu, ale dočetla jsem. Leč mezi mé oblíbené se určitě řadit nebude.
Jak je asi jasné z titulu, a jak říká i anotace "Elizabeth usedla v Paříži k obědu se šarmantním Francouzem Gwendalem - a už se nikdy nevrátila domů". Je to o peripetiích Američanky, která studovala v Londýně a našla si partnera ve Francii. Jedním dechem je nadšená i nešťastná z Francie i povahy jejích obyvatel. Po své osobní zkušenosti se jí svým způsobem nedivím, někdy je to opravdu zkouška nervů. Ale její nářky mě přiváděly až k nepříčetnosti, kdy jsem jen nevěřícně kroutila hlavou. Pro mě byla kniha spíše zklamáním, ale proti gustu...:)

Zpráva od nebožtíka
Tahle kniha je pravým opakem Oběda v Paříži! Podařilo se mi ji dočíst na služebce v Brémách a chvílemi mi tekly slzy smíchu a moje kolegyňka se ptala, co je tam tak vtipného. Ta kniha opravdu nezklamala! Až do poslední věty má člověk zatajený dech, otvírá pusu úžasem (a zapomíná ji zavřít), diví se, směje se, je napjatý jako šráky.
Jen ve zkratce - Zpráva od nebožtíka je o sladké debilce, jak se sama Joanna nazývá, která se na dostizích odporoučí do herny hazardu. Tam si ji při policejní razii umírající člen mafie splete a svěří jí místo, kde je ukrytý poklad. V tu chvíli začíná až absurdní děj, kdy Joannu ostatní členové unesou a snaží se z ní dostat místo, kde je poklad uložen. Ale sladká debilka si na sladkou debilku jen hraje, jinak je všemi mastmi mazaná. Nejprve se pokusí ujet v Jaguáru z pevnosti, poté jim upláchne na jachtě přes oceán, aby ve Francii usnula vyčerpáním hned na pobřeží. To se jí stane osudným, falešný policista ji odvelí rovnou k Šéfovi, který ji zavře do kobky v podzemí, kde je Joanna pouze o vodě a chlebu. Nechá jí pouze plastikový háček a vlnu, aby mohla háčkovat. Když Joanna ujíždí na plachetnici, pomyslí si, že háček je jediná věc, kterou zatím nepoužila...inu, kdyby tušila, nač ho použije, zježily by se jí vlasy  hrůzou na hlavě. Vnímaví jedinci tuší a nevěří, ale ano! Joanna se z kobky dostane pomocí plastového háčku na háčkování, kutá se ven skoro rok, zdi jsou 7m silné, ale vyplněné vápencem. Vše nakonec dobře dopadne a rozhodně Vás kniha nenechá v klidu a drží Vás v napětí až do poslední věty. Za mě 100% :)
Mimochodem tuhle knihu mám z loňského knižního bazaru, pořádaného vždy v říjnu v knihovně...ano ano, je říjen, chystám se tam a už se moc těším! :)

Devět krejčíků
Konečně jsem se zase jednou dostala k detektivce s mým platonickým manželem, prototypem anglického gentlemana, Petrem Wimseyem od Dorothy Sayersové. Mimochodem minulý týden se mi podařilo v moři internetu ulovit další její knihu - Nepřirozená smrt. Ale zpátky ke krejčíkům. Tady bych vytkla hlavně nešťastný překlad. Dřívější překlad "devět hran" mi přijde mnohem vhodnější. U nového překladu byla evidentně snaha o slovní hříčku, která je sice krásná v angličtině, leč trošku pokulhává v češtině. Jde o slovní hříčku Paty Taylor a Tailor, kdy Taylor je anglické příjmení a tailor znamená krejčík. Hlavní roli tady totiž hrají zvony.
Vše začne, když lord Peter v zimě za tmy sjede autem z mostku právě na Silvestra. Se svým sluhou Bunterem dojde na faru, kde zůstanou přes noc. Zdejší farář chce zvonit na Nový rok několikahodinovou zvonovou hru a překonat tak rekord zdejší fary. Jeden ze zvoníků ale onemocní chřipkou, takže rekord je v ohrožení. Nakonec se ukáže, že lord Peter kdysi býval zvoníkem a vše dobře dopadne. Bohužel, obětí chřipky se stává zdejší lady a pár dní po ní i její manžel. Ve chvíli, kdy je otevřen společný hrob, najdou na rakvi lady mrtvolu neznámého muže, s uřezanými zápěstími a znetvořenou hlavou. Lord Peter se pouští do vyšetřování a, jak jinak, dostane se celé věci na kloub. Mimo jiné se mu podaří vypátrat i diamanty, které byly příčinou úpadku rodiny zemřelé lady. Sayersová z mého pohledu píše bravurní detektivky, ctí pravidla hry (ne jako Strach v sedmidílném Labyrintu, který mě tím naprosto zklamal! Ale to je na jiné povídání) a celkově mám její styl i příběhy moc ráda.

Postkripta
Tuto knihu jsem si brala jednak proto, že mě zaujala svým tématem, ale hlavně mě zaujala svojí cenou, kdy ji v antikvariátu prodávali za 10Kč. Pocity z ní byly nakonec dost rozporuplné. V knize je pět příběhů, které jsou tragickým dokladem toho, co dokáže napáchat pochroumaná duše, ať už z přirozených příčin nebo výchovou. U posledního příběhu jsem se cítila naprosto zhnuseně (a vůbec mě nenapadla podobnost s Othellem, pouze v moderní době). Nicméně se mi tím jen potvrdilo, že kdyby spolu lidé uměli mluvit, byli k sobě za každých okolností upřímní, a to nikoli s cílem ublížit si, ale ukázat tak svůj náhled pohledu, tudíž by se druhá strana neurážela, a kdyby si lidé nevytvářeli domněnky, nemuselo by ke spoustě tragédií, neštěstí a smutků dojít. Autorce se podařilo přímo bravurně vypointovat všechny příběhy. Jak napovídá název, jedná se o dopisy, kdy každý příběh začíná dopisem, následuje příběh a končí PS. Většinou právě až v PS, často jen v pár řádcích, zjistí člověk pointu a závěr příběhu. U většiny mi stály chlupy hrůzou. Rozhodně povedené dílko, ale určitě nedoporučuju číst při špatné náladě, depresi či pochmurném počasí :)

Růže pro Algernon
Kniha s velkým K! Myslím, že ji můžu směle zařadit po bok mé nejmilejší "Z neznámých důvodů". Tak neskutečně silnou, emotivní a zároveň syrovou knihu jsem dlouho nečetla. Kniha je řazena jako 24. nejlepší na světe - naprosto právem! Na databázi knih někdo píše, ať se nenecháte odradit tím šíleným obalem, který si, kdo ví z jakého pohnutí mysli, vysloužilo vydání z roku 2005. Má pravdu, obal vrchol nevkusu (vzhledem k obsahu knihy), ale kniha samotná bravurní. Prvních 30 a posledních 10 stran se čte hodně těžko, vyžaduje to soustředění - jsou to zápisky muže, jehož IQ je okolo 70 a číst a psát se naučil až v dospělosti. Je tam spousta pravopisných chyb, čárky chybí úplně, jednoduše je to dost náročné na soustředění. Ale když to překonáte, čeká Vás opravdu silný příběh.
Příběh je o muži, který se jako jediný stane pokusným objektem (nevím, jak lépe to napsat) v experimentu nazvaném "umělé zvýšení inteligence". Stejně jako myš Algernon se podrobí operaci, po které "budu chitrí" jak sám Charlie píše. Samozřejmě to není ihned po operaci, děje se tak postupně a z Charlieho je po čase muž s IQ přes 185. Je chytřejší než lidé, kteří ho operovali a kteří výzkum vedou. Bohužel není jasné, zda je to změna trvalá, či dočasná. Deník začíná v březnu a končí v listopadu. Vzhledem k tomu, že jsem napsala, že se těžko čte prvních 30 a posledních 10 stran, je asi jasné, jaká je odpověď na výše zmíněnou otázkou. Více Vám prozrazovat nebudu, ta kniha si opravdu zaslouží být přečtena. Jen tak mimochodem - od začátku jsem věděla, jak to celé dopadne. Mám totiž odmalička (zlo)zvyk, že jakmile se zorientuju v ději, otáčím na konec...přečtu nejdřív poslední větu, pak poslední odstavec, pak poslední stránku a vracím se tam, kde jsem skončila. Dělám to odjakživa. Nevadí mi vědět, jak děj dopadne. A tady, ač jsem si přečetla dokonce poslední 3 strany, které mi sice byly líto, ale to bylo celé, tak když jsem se k nim dostala po přečtení celého toho příběhu, slzy jsem neudržela. Obrečela jsem to opravdu hodně.

Francouzský sen
Tuhle knížku mám zatím jen rozečtenou. Jsem někde v polovině. Od první stránky jsem obdivovala, jak krásně umí autor popisovat. Je to tak dokonalé, že když zavřete oči, ocitnete se na daném místě. Přesto je autorův styl tak zvláštně rozvláčný, že na knihu musím mít vyloženě náladu, abych ji mohla číst. Určitě je to příjemná oddechovka z francouzského Burgundska. A ač se jedná o Američany, kteří v Burgundsku kupují a následně opravují faru, tak se nechovají jako autorka Oběda v Paříži, tudíž jsem je vzala na milost a nerozčilují mě :) Víc nejsem schopná v tuto chvíli o knížce říct...


Poslední dobou jsem četla opravdu hodně, pokud to šlo. Ale o dalších knížkách zase jindy, myslím, že i tak jich bylo víc než dost :)

4 komentáře:

  1. Škoda toho Obědu v Paříži, když ten název je tak skvělý!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá/ý E., to, že se Oběd v Paříži nelíbil mě, ještě neznamená, že je kniha špatná. To je pouze můj náhled, Vám se třeba naopak bude líbit moc :)

      Vymazat
  2. Jéééé, obě knihy (o Francii) jsem četla... :-) A obě se mi hodně líbily :-) Jak Oběd v Paříži, tak i Francouzský sen... :-) Od té doby jsem četla hodně knih na to téma a jediné dvě, které mě nečekaně zklamaly, byly knihy Madame Chic a Madame Chic doma... :-) První jmenovaná byla v některých částech i zajímavá, ale dost často se tam autorka opakovala.. :-/ No a dvojka, škoda mluvit, tu jsem dočetla se sebezapřením, že když už jsem ji tak chtěla, tak to ani nijak nešlo. Momentálně mám rozečtenou knihu 50 odstínů šedi a na to jak jsem neočekávala žádnou slávu, tak páááááni, nemůžu se od ní odtrhnout, jak mě pohltila :-) Pak mám ještě rozečtenou knihu Bella Toscana, která musela jít ovšem stranou kvůli 50ti odstínům šedi :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti každý máme jiný vkus, a bohudíky za to :) Madame Chic mě taky zrovna nenadchla, jen pár myšlenek, a do dvojky jsem se nepouštěla vůbec. Přeji příjemné počtení :)

      Vymazat