úterý 18. září 2018

Kurz zpívání pro nezpěváky aneb prozpívaný víkend


Pocit, že umím zpívat mi sebrala paní učitelka ZUŠ už v 1. třídě, kdy se vyjádřila ve stylu, že kdákám. Inu, bylo mi to líto, ale zůstala mi aspoň flétnička. Pamatuju si, že na táborech jsem, navzdory názoru paní učitelky, zpívala jako divá a svítily mi oči štěstím. Dokonce jsem se jeden rok odhodlala jít do táborové soutěže Do-re-mi (pamatujete ten pořad? :) ), a vyhrála druhé místo! Na druhém stupni už jsem zpěv nenáviděla a X dalších let jsem nezpívala. Pak přišel pracovní život, kluci mě naučili poslouchat Dymytry a na koncertech jsem byla ve svém živlu. Neslyšela jsem totiž sama sebe a mohla jsem zpívat z plných plic :) Že mi tóny ujíždí vím dobře, ale to je logické, když vám nikdo neřekne, jak máte s hlasem pracovat. Bod zlomu nastal jednoho květnového večera. Honza nebyl doma, já seděla na gauči, se sluchátky v uších, hrála jsem na tabletu malované křížovky a do uší se mi linula hudba Dymytry. Já samozřejmě nadšeně zpívala, sluchátka mi těsní fakt dobře ;) Šok jsem zažila, když jsem zvedla oči a nade mnou stál zkoprnělý Honza, který třeštil oči úplně stejně jako já! :-D Pronesl něco v tom smyslu, že tohle už nechce znovu zažít...
Od této chvíle uběhl rok a půl. A já někdy po roce od onoho šoku došla k nápadu, že přece musí umět zpívat každý a začala jsem hledat kurz. Našla jsem přesně to, co jsem hledala! Kurz zpívání pro nezpěváky od Dany Houdkové, heuréka!
Přihlásila jsem se na září a nemohla se dočkat. Krčila jsem rameny, že když nic, tak celý víkend budu moct zpívat a nikdo mi nebude brblat, že to je falešné. Všichni se divili. A divili se velmi mnoho. "Jako neříkej mi, že jedeš na kurz zpěvu a neumíš zpívat, to prostě není možný." A ono je. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že mám špatný hlas, jen s ním prostě neumím pracovat. Kupodivu mi názory okolí byly úplně šumafuk a já se dál těšila. A taky se trochu bála.
Pár dní před odjezdem jsem si pročítala články a pustila si záznam z Uvolněte se, prosím (zhruba od 31. minuty). V tu chvíli jsem poprvé trochu vyvalila oči a přemýšlela, jestli to byl fakt dobrý nápad. Ale z toho, co jsem četla, jsem věděla, že Daně nejde jen o to, aby naučila lidi techniku, ale aby i prolomila jejich bloky a zábrany a oni skutečně začali zpívat. Nakonec jsem si řekla, že v tom nebudu sama a snažila se umlčet své pubertální já, které okamžitě začalo vyskakovat, že u toho budu vypadat trapně a co si budou myslet ostatní. Ať si myslí, co chtějí, já chci umět zpívat! 
Kurz se koná v Myškově mlýně, kam se bez auta dostává dost blbě. Naštěstí má Dana na stránkách spolujízdu, kde se můžete domluvit, že vás někdo sveze. Já měla štěstí, spolujízda mi vyšla.
V pátek jsem tedy sedla na vlak směr Praha - Smíchov, kde jsme měli se spolujízdníky sraz. Na přechod mezi nádražím a cukrárnou naproti jsem měla 25 minut. Že mi možná nebudou stačit jsem zjistila ve chvíli, kdy jsme stáli ve stanici Karlštejn poměrně dlouho. Ouha, rozbitá výhybka! Oblévá mě ledový pot a zběsile píšu Danovi. Nakonec 14:44 přisupím k cukrárně i s kufrem a vítězoslavně volám, že jsem na místě. Tentokrát hlásí zpoždění kluci, pražská doprava je (ne)vyzpytatelná. V 15:05 konečně všichni 4 nasedáme a vyrážíme směr Myškův mlýn. Celou cestu se smějeme a nevědomky trénujeme bránici :) Kurz začíná v pět hodin, kdy nám Dana řekla nějaké úvodní informace, rozdala nám do dvojic papíry a my jsme si zahráli na reportéry. Což bylo skvělé, protože taková ta kolečka typu "Jsem Karel a jsem alkoholik" nemá rád nikdo. Takhle jsme si popovídali ve dvojicích a představil nás ten druhý. Dana se potom zeptala, jak to máme se zpěvem, a šlo se na další duši. Pak jsme se rozezpívávali a v sedm jsme vyrazili na večeři. Mimochodem v Myškově mlýně vaří naprosto fantasticky a mají tam snové horké maliny! Večer jsme ještě seděli u kytary a osmělovali se k prvnímu zpěvu.
V sobotu se začínalo snídaní v 9 h, program frčel od 10 do 13 a od 15 do 19. Pak byla od 20 h hodinová meditace, ale vezmeme to popořadě. Ráno začalo relaxací na uvolnění těla, která byla velice příjemná. Pak došlo na trochu děsivé cvičení alá kočička. První pocity byly smíšené, ale v neděli jsem ji doma Honzovi předváděla doma naplno a s nadšením. Honza mé nadšení úplně nesdílel, protože při tom děláte "mňaaaaaaau" od nejvyšších tónu do nejnižších (něco jako Dana ve videu u Krause, akorát to upgradovala na mňau a děláte u toho kočičku). Až doma jsem zjistila, že jsem se opravdu rozezpívala a nasazuju tón správně, protože svého vysokého "mňaaaaa" jsem se lekla i já sama. Bylo nesmírně silné, až zaléhaly uši. Každopádně se mi to zase prolnulo s musadem, kde nás kluci učili, že při napadení máme zaječet útočníkovi do ucha, že to většinou funguje. Já tedy doufám, že k tomu nikdy nedojde, ale kdyby ano, tak si myslím, že útočníkovi praskne bubínek :) Zpět k programu. Učíme se rozezpívávat, hlasovou hygienu, zkoušíme první píseň "Ó pane náš". Zpíváme do kýble, z čehož je většina účastníků naprosto nadšená! Jedná se o cvičení, při kterém slyšíte svůj hlas tak, jak ho slyší vaše okolí. Dana nás upozornila, že to může být i nepříjemné zjištění nebo šok, že lidé na svůj vnější hlas reagují různě, tak ať jsme na to připravení. Nevím, zda jsme byli divná skupina, ale většina z nás byla nadšená, příjemně překvapená a zvažovali jsme, do kterého kýble budeme doma zpívat. Na řadu přišly i jazykolamy, u kterých jsme se opravdu pobavili! Mně se podařilo prolomit prokletí a poprvé v životě jsem dokázala říct "nejpopokatepetlovatější" a zvládnu to i teď, hurááááááá. Po jazykolamech přišla na řadu písnička Tcanich se u popa a my pochopili, proč jazykolamy. Tcanich je totiž píseň ve staromoldavštině. Došlo i na zpívání ve trojicích. A pak došlo s další písní i na trojhlas! V životě bych nevěřila, že 14 nezpěváků dokáže v sobotu večer zazpívat trojhlas. Po skvělé večeři přišla na řadu meditace. Myslím, že nám všem moc pomohla. Po celou dobu meditace se jen zpívalo "ááááá" v různých tóninách dle vašeho uvážení. Tím, že byla tma a všichni jsme měli zavřené oči, odhodlali jsme se jít i do výšek, do kterých bychom se asi neodhodlali za bílého dne a s otevřenýma očima. Znám sílu meditací a tady se mi opět potvrdila. Někdy byly naše hlasy harmonické, někdy ne. A někdy jsme se 2, 3 lidé sešli na stejném tónu a v tu chvíli se síla násobí a právě to je pro mě síla meditace.
V neděli jsme hlavně nahrávali, co jsme se naučili. Dana nám potom nahrávku pošle a my budeme doma trénovat dál, postupně budeme hlasitosti nahrávky ubírat a my budeme zpívat stále stejně hlasitě. Pak přišla chvíle s velkým CH - prostor pro sóla. Sóla byla naprosto dobrovolná a nikdo nás do ničeho nenutil. Byla to nabídka a bylo čistě jen na nás, co s ní uděláme. Věděla jsem od začátku, že to chci zkusit. Že nevím, jestli to dám, že se určitě budu klepat já celá i můj hlas, ale potřebovala jsem to zvládnout. A jít do toho s touto partou lidí a s Danou byla ta nejlepší možnost, jaká se mi pro tenhle těžký krok mohla naskytnout. Vím, že mi to občas ujelo, že jsem zpívala dost potichu (při meditaci jsem zapomněla mít "otevřenou trubku" a táhla jsem to krkem, takže jsem v neděli chvílemi ztrácela hlas a chvílemi mi přeskakoval). Ale dokázala jsem to! Dana se mnou zazpívala první sloku, a podruhé jsem ji zpívala už já sama. Nakonec se odhodlalo 13 ze 14 lidí - budiž vám to důkazem, že vás opravdu nikdo nutit nebude :) Zpočátku bylo odhodlaných málo, ale poměrně brzy začal být na sóla pořadník a z výrazu ve tváři si nemyslím, že by někdo litoval.  Bylo skvělé pozorovat, jak každý nastupuje jako na porážku, klepe se i s papírem, a po dozpívání ta úleva, nadšení a zářící oči "já jsem to dokázal(a)!!"
Abych to shrnula, tak jsme měli skvělou partu lidí a mně je líto, že takhle všichni dohromady se už asi nikdy nepotkáme. V partě jsme měli 4 chlapy, nejmladší účastnice byla studentka VŠ, nejstarší účastníci byl manželský pár, kterým bylo více než 70 let. Pokud jsem na začátku měla strach, že se ztrapním, tak mě hodně rychle přešel a díky tomu jsem se krásně vyblbla. Jelikož jsme tam všichni jeli s podobnými strachy, věděli jsme, že nic nemůžeme udělat špatně. Jak říkala Dana, když se ozve špatný tón, tak se nic horšího nestane. Prostě se jen ozve špatný tón. Na kurzu byla spousta emocí. Smíchu bylo nepočítaně, ale došlo i na slzy dojetí, úlevy a radosti. Byly to opravdu silné zážitky a tenhle víkend ve mě bude doznívat ještě dlouhou dobu.
Dana má kurz za ty roky skvěle zmáknutý a já smekám, protože jsem se naučila zpívat, ani vlastně nevím jak! Bylo to (asi) náročné, ale já jsem se bavila a z víkendu jsem přijela plná energie a nadšená.
Pokud si nezpíváte, protože máte pocit, že to neumíte, vřele vám doporučuji, ať jedete. Jeďte zbořit ten mýtus, že zpívat umí jen někteří. Možná z vás nebude Božský Kája, ale oblíbenou písničku si určitě zazpíváte. Dana má na stránkách africké přísloví a já si ho dovolím použít - "Kdo umí chodit, umí i tančit. Kdo umí mluvit, umí i zpívat." A já tomu věřím.
Dančo a celá naše víkendová parto, ještě jednou vám všem moc děkuju za úžasný víkend plný smíchu a za podporující a přátelskou atmosféru, byla radost s vámi strávit víkend :)

Žádné komentáře:

Okomentovat