pátek 2. listopadu 2018

Jak jsem neodjela do tmy | Pobyt ve tmě


Ve středu 31.10. jsem měla odjet do tmy. Měla. Ale neodjela. A proč? Inu, to sama nevím a můžu se jen dohadovat, ale nabízím menší zamyšlení, proč tomu tak asi bylo.
Po zkušenosti s bungee jumpingem jsem věděla, že dokážu svůj strach zpracovat. Ale ve středu se mi to nedařilo. Ačkoli jsem ještě ráno cestou do práce nadšeně vyprávěla Honzíkovi, jak moc se tam těším, na ten klid, ticho, spánek, že si spoustu věcí ujasním, tak odpoledne byla situace jiná. Když jsem doma balila, nejdřív jsem otevřela pivo, a pak jsem si dala i cigaretu. Já už dlouho nekouřím. Jen když se mi moc líbí u piva a nebo když jsem hodně nervozní (zvyk z dřívějška). Nakonec těch cigaret bylo pět. Když mi Honza volal, že se sejdeme v KMP u vlakového nádraží, tak jsem se mu do telefonu i rozbrečela, ale pořád jsem odcházela z domu s tím, že jedu. Když jsme se sešli, Honza se mě ptal, jestli chci vážně jet. Já že ano. Jenomže po malém pivu (a další cigaretě) v KMP jsme vyrazili na nádraží a můj vlak měl 40 minut zpoždění. To už bylo na mou rozpolcenou duši moc. Sice jsem statečně řekla, že hned po tomhle vlaku jede za deset minut další, a na čas, že pojedu tím, ale jelikož věřím na znamení, tak mi zahlodalo v hlavě, zda mám vlastně odjet? Statečně jsem nasedla do vlaku, promáčela Honzovi mikinu spoustou slz a pustila se do svačiny. Na nádraží se pohybovala spousta policistů (až druhý den jsem zjistila, že se hrálo s Baníkem :D), z toho jsem taky měla divný pocit. Pak jsem zjistila, že nemám sluchátka, takže Honzík chudák zase běžel zpátky na nádraží, aby mi půjčil svoje. Asi minutu po tom, co odešel, jsem zastrčila nedojedenou svačinu do batohu a vystřelila z vlaku rychlostí namydleného blesku tři minuty před odjezdem. Šla jsem se ještě podívat do haly, jak je na tom můj původně plánovaný vlak, ale stále tam bylo 40 minut. V tu chvíli jsem věděla, že neodjedu. Honza z toho byl zaražený (okomentoval to ve smyslu že je hustý, že z mostu skočím a před tmou uteču). Tomáš z Léčby tmou se taky divil, protože dopoledne jsme si vše potvrdili a domluvili se v kolik a kde mě vyzvedne. První moje zpráva totiž byla, že vlak má zpoždění a že mi hrozí, že bych zůstala viset v Praze a na to nemám odvahu, takže nejedu. Což byla pravda, ale zároveň to byla i zástěrka. Já v tu chvíli opravdu nevěděla, co mě vedlo k mému zběsilému úprku, normálně se totiž takhle nechovám. Myslím si, že na mém rozhodnutí hrál roli určitě i tento článek - klik - ale když jsem to četla, přišlo mi to zvláštní, nikoli děsivé. A o to víc jsem se do tmy těšila.
A proč si myslím, že jsem couvla na poslední chvíli? Inu, shrňme si to: v době od 12.9. do 31.10. jsem absolvovala víkendový kurz zpěvu, dva kurzy krasopsaní (moderní krasopis a květinový lettering, o kterém budu teprve psát), dva semináře jógy (Jóga a žena; Čchi-kung a tibetské mísy) a mezitím jsem si ještě skočila z mostu bungee jumping. Malá odbočka - ve čtvrtek jsem byla na nákup a slečna ve farmářském obchodě to okomentovala, dle mého názoru, velmi trefně (už tam nějakou dobu chodím, takže se se slečnou známe):"No promiňte mi ten výraz, ale Vy jste hovado!" Zpět ke středě. Cestou z nádraží jsem o tom v tramvaji přemýšlela. A přišla jsem na to, že už těch zážitků bylo tolik a rychle po sobě, že mi tělo (nebo duše?) dalo stopku. Cítím se unavená a usínám v osm večer. Někdy i v půl. Těšila jsem se na to, že si ve tmě odpočinu a vyspím se. Ale mé tělo se rozhodlo jinak. Je možné, že to nebylo ani tělo, ani duše, jen mé rácio, které, jak známo, se brání všemu novému. Ač jsem se snažila, svůj strach jsem prostě nedokázala zpracovat. Když jsem přijela domů, cítila jsem obrovskou úlevu. Brečela jsem a to mi pomohlo, utvrdila jsem se v tom, že mé rozhodnutí bylo správné.
Zajímavé je, že už na Kurzu zpívání mi má spolubydlící Léňa řekla, že si nemyslí, že bych byla na pobyt ve tmě připravená (a to mě viděla asi 2 hodiny). Dneska jí musím dát za pravdu :) Ale i to je cesta. Ne vždy dojdeme až do cíle. A já vím, že jednou do tmy dojdu, jen ne teď. Ne v dušičkovém počasí, kdy je i venku tma a já se bojím. Až půjdu do tmy znovu (a zároveň poprvé), vím, že nebudu plánovat termín 2 měsíce dopředu a 100% tam půjdu v létě.
Chtěla bych ještě poděkovat Honzíkovi, že mi den před odjezdem koupil nádhernou plyšovou Minnie, abych se ve tmě nebála a že za mnou běžel se sluchátkama, abych nejela bez nich, díky Honzíku, moc si toho vážím :-* A taky díky, mami, že jsi mě podržela, když jsem ti brečela do telefonu a nevěděla jsem, jestli úlevou nebo přestálým děsem :-) V neposlední řadě se ještě jednou omlouvám Lence s Tomášem za svůj úprk, nezlobte se na mě.
Když si to po sobě zpětně čtu, nelituju. Když totiž vidím takhle napsané, co jsem za ten měsíc a půl stihla a projdu si ty zážitky v hlavě, musím uznat, že jsem opravdu hovado :D a že jsem na sebe pyšná, co všechno jsem zvládla. Už jen to, že jsem překonala svou vrozenou býčí lenost, vyzkoušela tolik nových věcí, potkala se se svým strachem, ať už u seskoku nebo u sóla a vždycky jsem to zvládla. Asi jsem prostě na tmu nebyla připravená, nebo jsem zvolila špatný termín. To už je teď stejně jedno. Důležité je, že jsem si dokázala říct, že na tohle teď nemám a netlačila jsem se do toho. Protože ani to u mě dřív nebyla samozřejmost :)
Plňte si své sny, ale zároveň se nebojte říct si, že tohle už je v danou chvíli moc. Je krásné dokázat to.


6 komentářů:

  1. Blani, myslím, že je to i tím dušičkovým časem. Já bývám na přelomu října a listopadu vždycky nějaká rozložená... A udělalas dobře. Myslím, že sama poznáš, kdy se jedná o strach racionální a kdy o intuici, která Tě brzdí z dobrého důvodu. Kdo ví, co by se v té tmě v Tobě otevřelo, a třeba na to teď prostě není vhodná doba. Udělala jsem docela nedávno něco podobného, měla jsem jít na čistění organismu, příjemná záležitost, ale ten den ráno se mi úplně svíral žaludek, že tam chodit nemám, tak jsem prostě nešla. Nějaký důvod to jistě mělo...;-) P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Peti díky za podporu! Ano ano, myslím si, že to, že jsem z vlaku vystřelila doslova pár minut před odjezdem byla naprosto jasná reakce. A jsem ráda, že jsem si to dovolila a nenutila se do toho.

      Vymazat
    2. Milá Blani ��
      Někdy mi přijde, že jsi na sebe moc přísná a měla bys zvolnit tempo v poznávání a učení se novým věcem. Jak říkáš, je toho za tak malou chvíli kopa a tohle je jasná známka. Když to čtu, tak já bych to utla ještě před nádražím ��
      Znám se a pokud se cítím nějak takhle podobně,tak vím, že to lepší nebude a nemá to smysl ��
      Nesnaž se tak usilovně analyzovat,co ti tvoje já říká. Zkus to cítit a když to prostě někdy cítit nebudeš - není to špatně ��
      Máš na sebe velké nároky. Slev. I cesta je cíl.
      Zavoláme si ��

      Vymazat
    3. Vendi děkuju :) Já jsem asi měla potřebu všechno dohnat, nejlépe najednou, a pak se divím, že to nefunguje :) Ale rozhodně máš pravdu v tom, že všechno moc analyzuju a myslím, že v otázkách "proč" se vyrovnám malým dětem (Honza by mohl vyprávět) :) :) :) díky a budu se těšit na telefonát! :-*

      Vymazat
    4. Já jsem se divil, protože zástěrku po těch 5ti letech provozování pobytů ve tmě u Kutné Hory poznám na 100 honů :) Nu což, vše je, jak má být a třeba se ve tmě uvidíme příště. Přeju hodně štěstí <3

      Vymazat
    5. Když já tomu v tu chvíli fakt věřila :-D Děkuju a já věřím, že ano :) :)

      Vymazat