úterý 4. června 2019

Bez cukru. Dám to?


Já, známý závislák na cukru a milovník sladkého všeho druhu, jsem se rozhodla zkusit žít bez cukru! Šok! Hlavně teda pro mě samotnou :) Kdo mě čte delší dobu, ví že loni jsem zkoušela bezlektinovou dietu (klik). A tím pádem ví také to, že jsem to po 3 měsících vzdala (klik). Co mě tedy vedlo k tak (v mém případě) drastickému rozhodnutí, zkusit jíst a být bez cukru? Inu, hlavně výkyvy nálad a čím dál častější převaha nálady ubručené, podrážděné. Když jsem o tom přemýšlela, vzpomněla jsem si na Stánin článek o depresi. Tak jo, dýchání podle Wima praktikuju, tak co zkusit ten cukr? Začala jsem si hned druhý den hledat informace. Mimo jiné jsem narazila na tento rozhovor, kde Stáňa vypráví, jak jí už kdysi, dosti jemně, navrhovala Tereza Kramerová, aby zkusila vysadit cukr. Musela jsem se smát, když Stáňa popisovala svoji reakci a děs, že jí někdo chce cukr vzít :D Opět se tím potvrzuje, že vše má svůj čas. Následně jsem si pustila ještě rozhovor s Cukrfree - Janinou Černou - u Margit Slimákové. Z rozhovoru jsem se, mimo jiné, dozvěděla, že Janinu na tuhle myšlenku přivedla kniha Sladký život bez cukru od Sarah Willsonové. Nelenila jsem a knihu objednala.

Když jsem pak projížděla Cukrfree, našla jsem, že Janina začala vydávat Podcasty. S nadšením jsem si ten první pustila a byla nadšená! Hanka v něm totiž mluví o emočním přejídání. O tom, jak nás nikdo v dětství nenaučil kultivovat své emoce, projevovat je, ale jak nás naopak učili je potlačovat a úspěšné potlačení odměňovat. Určitě všichni znáte ty milé věty rodičů "Neřvi, nemáš proč" "Neřvi, nebo ti dám na prdel, abys měl/a důvod" "Když nebudeš brečet, dostaneš pak zmrzlinu." "Ty jsi smutná, tak na, tady máš bonbon" (doplňte si dle svého). Rozhodně tím nechci říct, že nás rodiče blbě vychovali :) jen tím chci ukázat, jak se z takovýchto vět vyvine emoční přejídání. Přeneste se teď do dospělosti. Někdo Vás naštval, jste nervozní nebo se Vám něco povedlo. Co uděláte? Pokud máte zažitý tento vzorec, jdete si koupit něco sladkého za odměnu nebo na uklidněnou :) Že Vám to něco připomíná? To, myslím, většině. Mě u podcastu napadlo, že mám kromě emočního jedení i emoční kouření. Někdo si nedovede představit pivo bez cigarety (i pro mě je to těžké). Někdo si nedovede představit kávu bez cigarety (a to zase klidně). A někdo (třeba já) zase chodí na uklidňovací cigaretu, když ho někdo/něco naštve nebo rozhodí. Namísto toho, abychom zajásali nebo si zanadávali - podle toho, jestli máme radost nebo vztek - jdeme si koupit dortík za odměnu nebo na zmírnění vzteku (popřípadě si zakouřit, dát si panáka,...). Když si tohle uvědomíte, je to dobrý začátek. Protože až příště půjdete na dortík, můžete si položit otázku, jestli na něj jdete proto, že na něj máte opravdu chuť, nebo proto, že chcete něco oslavit, případně zahnat vztek, nebo co chcete snězením dortíku v sobě potlačit. Hanka tam taky popisuje metodu EFT - Emotional Freedom Techniques (zhruba 52. minuta), která by Vám mohla pomoct v tom, jak překonat stres jinak než pomocí šidítek, ať už v podobě sladkého, cigarety či panáka.

Dalším bodem, se kterým se stále ještě potýkám je, jestli to dává smysl. Ještě pár let nazpět jsem vášnivě vykřikovala, jak se bez cukru žít nedá, že ho ke svému životu potřebujeme... Nebo nepotřebujeme? Teď se ve mně přou dva hlasy. Jeden říká, že to smysl dává. Druhý říká, že to je jen novodobá lobby potravinářskéo průmyslu, protože náhražky mouky jsou setsakra drahé. Jenomže kde máme jistotu, že za pár let se neprokáže, že i mandlová/kokosová/čiroková/jánevímjaká mouka je taky škodlivá? Samozřejmě, z jiného důvodu než pšeničná, ale také škodlivá. Což mě dovádí k článku, který jsem dnes četla, že Realitu si vytváří každý sám. Je to sice mimo cukrové téma, ale krásně to vystihuje mé dohady v hlavě. Otázky, samé otázky, a žádné odpovědi. I v článku se mluví o tom, že změnit zažité je jako snažit se obrátit směr parníku, kdy se musíme poprat se setrvačností. Možná mám problém přijmout, že cukr je špatný, protože odmalička žiju v tom, že cukr je v pohodě. Zažitá dogmata se těžko přeměňují a přijímají. Proto je pro nás těžké pochopit, že cukr je nepřítel (asi). Třeba porovnání s kokainem. Odmalička víme, že kokain je nebezpečný a že není úplně dobré ho užívat. Proč má cukr jiný metr, když je dokázáno, že závislost na cukru je silnější než na kokainu? Proto, že projevy po kokainu jsou jiné, než po cukru? A když už tuto informaci víme, proč je pro nás tak těžké ji přijmout a cukr obhajujeme, že néééé, že cukr je v pohodě? Tak to jen malá filozofická odbočka, se kterou se potýká můj mozek ohledně života bez cukru.

Zásadní otázkou je, zda zvládnu svoji cukrovou závislost překonat. A taky co vlastně budu jíst? Chci se držet zásad cukrfree striktně? Jako že už si nikdy nedám těstoviny, rýži, pohanku nebo třeba chleba? Tohle je věc, kterou si ještě musím ujasnit. Prozatím jsem se ustálila na tom, že nebudu jíst sladkosti a kupované koláče, vyjma vysokoprocentní čokolády. Uvidíme, jak se mi bude dařit :)


Žádné komentáře:

Okomentovat