úterý 18. června 2019

Pochybujete o sobě, nebo si věříte?

Fotka z doby, kdy jsem si přestávala věřit a začínala o sobě pochybovat (2007).
 
Stává se Vám, že o Vás někdo něco řekne, a Vy začnete pochybovat sami o sobě? Ne? V tom případě Vám gratuluji! Pokud ale ano, vítejte v klubu a čtěte dál.

Dřív jsem to tolik nevnímala, takže nedokážu říct, jak jsem to měla dřív. Mám ale v živé paměti dvě situace, kdy si velmi silně uvědomuju, jak moc jsem zradila sama sebe. A děkuju za ně. Jedna se stala včera a druhá cca dva roky zpátky. Začněme tou dřívější.

Mám vysokou školu a mám ji docela vydřenou. Osobně si myslím, že nejsem moc studijní typ :) Ale během studia jsem moc nevěděla, co se sebou, tak jsem prostě na škole zůstala a makala. Mám přírodovědeckou fakultu. Nikdy jsem si ale nebyla jistá tím, že na titul mám, i když už jsem měla diplom v kapse. Pochybovala jsem o sobě. Připadala jsem si jako žena, která se učí chodit na vysokých jehlových podpatcích - žádná stabilita, za to spousta vratkosti a sem tam podlomená noha, když se Vám podpatek smekne a zvrtnete si kotník. Cítila jsem se se svým titulem naprosto stejně. Sebedůvěra nula. Rok po škole jsem pracovala mimo obor, takže jsem zvládla zapomenout i to, co jsem ke státnicím velmi tvrdě našprtala a taky uměla. Jenomže můj obor je široký. Zastávám názor, že pokud nějakou znalost dlouho nepoužíváte, zapomenete ji. Z mého pohledu, a z hlediska fyziologie, běžný jev. Bohužel ne v dnešní společnosti. Jak je známo, neznalost zákona neomlouvá :) A vlastně jakákoli neznalost se neodpouští a Váš titul je okamžitě použit proti Vám. Popřípadě absolvování gymnázia. Větu "Proboha máš gympl, máš mít všeobecný přehled!" jsem slyšela tolikrát, že mě postupem času přestala rozčilovat a pohled raněného šakala, který vysílali někteří nad mou nevědomostí, mě začal nechávat chladnou. Nevím. Prostě nevím. Neumím počítat integrály, nepamatuju si velkou násobilku, nevím, kde leží který stát, občas ho ani nedokážu přiřadit na správný kontinent, nepamatuju si data významých bitev. Za to mi v paměti utkvěla informace, že Marie Terezie ráda souložila s koňmi. Ale to zase není vědomost hodná absolventa gymnázia, že? :) Inu, zpět k tématu a k mému sžívání se s titulem.

V prvním zaměstnání jsem byla několikrát kárána, že "Máte, Blanko, vysokou školu, tak laskavě zapojte mozek, jestli nějaký máte." Když jsem se pak vrátila zpět do oboru, velmi mne zasáhla věta jednoho kolegy. Kolega je lékař a řešili jsme spolu výzkum. Zavolal mi ve chvíli, kdy jsem řešila rozbitý analyzátor. Dnes bych se omluvila a požádala ho o pozdější zavolání. Tehdy jsem ale měla pocit, že to prostě musím vyřídit. Nebyla jsem schopná mu odpovědět na jeho odbornou otázku, přiznávám, týkající se mého oboru. Odpovědí mi bylo "Paní magistro a co že Vy to máte za vzdělání?". Zůstala jsem jako opařená. Pan kolega ťal do živého. Podkopl mi oba mé vratké, vysoké, jehlové podpatky najednou a já jsem se tam válela na zemi. Telefonát jsem v tranzu dokončila a ihned volala tehdejšímu příteli. Brečela jsem mu do telefonu, nadávala, spílala, stále brečela a cítila jsem se tak moc zraněná. Jenomže ten člověk mi jen odzrcadlil, jak strašně moc nevěřím sama sobě. Dlouho jsem mu nemohla přijít na jméno, měla jsem pocit křivdy (proboha každý přece občas něco neví, ale to není důvod z něj dělat blbce, ne?) a byla jsem ublížená. Dneska to poprvé vidím jinak. A k tomuto pohledu na věc jsem dospěla díky druhé, pro mě bolavé, situaci.

Včera se ke mně doneslo něco nepříjemného, co se o mně říká. Nechápala jsem to. Byla jsem z toho tumpachová a bylo mi to líto. Nakonec jsem zjistila, že mě sice mrzí, co se o mně říká, ale to, že mě tahle informace dostala do stavu, kdy jsem začala pochybovat sama o sobě a o své hodnotě, mě vyloženě šokovala. Už zase mi někdo podkopával moje podpatky (tentokrát nikoli titulové, ale sebedůvěrové. Pravdou ovšem je, že i ten titul je o sebedůvěře).

Vsuvka - samozřejmě o mě ten člověk neví vůbec nic, ale už jak zpívá Bára Poláková "každej ví víc než ty, kdo jsi, a co se teď říká. Všichní ví líp než já, líp než já, kdo jsem já. Všichni ví o všech víc a všechno, co se teď říká. Všichni ví o všech víc, to se tak prostě ví." Konec vsuvky :)

Rozhodilo mě to na celý den. Doma jsem si pak vzpomněla na myšlenku, že na druhé jsme vlídnější než sami na sebe a že je dobré si občas sama se sebou popovídat jako s kamarádkou. A tak jsem věšela vyprané ručníky a povídala si sama se sebou. Tentokrát se mi podařilo podkopnuté podpatky vybalancovat a zůstat stát. Přesto ve mně zůstala pachuť, hořkost a smutek. Smutek nad tím, kolik konfliktů vzniká jen proto, že lidé neumí komunikovat. Ani já to pořádně neumím a teprve se to učím (Martin by mohl vyprávět :)). Proč raději pomlouváme, než abychom to řekli přímo dotyčnému? Protože by se mohl urazit z vyřčení nepříjemného? Možná ano, ale určitě je to férovější, než když se to k němu donese jinudy. To je totiž nejen uražený, ale i ublížený. Pokud tedy o sobě pochybuje. A obávám se, že o sobě pochybuje spousta lidí, i když to nepřiznají a nedají najevo. Samozřejmě, že v každém z nás občas zahlodá červík pochybností, ale je rozdíl, jestli je to červík Pepík z pohádky, nebo devítihlavá saň, která vás před sebou samotnými rozcupuje na kusy.

Tím se dostávám k jádru pudla (konečně, že?). Totiž že je důležité budovat svoji sebedůvěru. Věřit si, věřit svým dovednostem, schopnostem, talentům, být na ně pyšný a mít je rád. Ale úplně stejně mít rád i své chyby a nedostatky. Každý rub má i líc. Den střídá noc. Příliv střídá odliv. Slunce střídá měsíc. Jin a jang. To všechno totiž tvoří rovnováhu. Jedno nefunguje bez druhého. A když se naučíme přijímat a dokonce mít rádi své chyby a nedostatky, nebude tolik ublížených lidí a bolavých srdcí. Pokud se totiž naučíme své chyby milovat, neublíží nám, když o nás někdo řekne něco škaredého. Poděkujeme a tomu člověku to vrátíme zpátky (tím nemyslím, že se pomstíme, ale že tomu člověku vrátíme konkrétně to, co k nám vyslal), protože to nebudeme potřebovat. My už totiž svou hodnotu známe. Svou hodnotu složenou z talentů, dovedností, schopností, stejně jako z chyb  a nedostatků. Mějte se rádi a když o sobě zapochybujete, nezlobte se na sebe. Popovídejte si sami se sebou jako s kamarádkou/kamarádem a ujistěte se tak, že jste pořád ten úžasný člověk, který jste, spolu se všemi dostatky i nedostatky :)

Fotka stará dva měsíce. Ještě před dvěma měsíci se mi chtělo pomalu brečet, že mám jedinou fotku z ledu a mám na ní totální šupu (naštěstí se pak objevily další tři, už lichotivější:))! Dneska ji tady hrdě zveřejním, ačkoli mám šílený podbradek, opravdu tam mám šupu, ale, hernajs, byla jsem na dvě minuty v bazénu plném ledu! Těžko se při rozdýchávání takového šoku můžu tvářit jako filmová hvězda :) Tak mám šupu, no a co, stejně se mám ráda ;)


2 komentáře:

  1. Jednou jsem ti řekla, ze jsi jeden z nejinspirativnejsich lidi, které kolem sebe mám. Tak jen, ze to porad platí. A ze je tohle fakt krásne napsanej článek :)*. A.

    OdpovědětVymazat