pondělí 2. března 2020

Odmlka | Životní eskapády


Dlouhou dobu jsem na blog nenapsala ani řádku. A to jsem původně chtěla začít psát častěji :) Konec roku ale byl natolik intenzivní, že to nešlo. Stáhla jsem se do sebe a snažila se vstřebat všechny ty události, které se děly souběžně najednou.

Jedním z velkých kroků bylo ukončení pracovního poměru ve Fakultní nemocnici. Nakonec to nebylo úplné ukončení, ale pouze snížení na 2h týdně. Jelikož je má práce propojená, nemohu si dovolit skončit úplně. Tento krok pro mě byl nečekaný a jako blesk z čistého nebe. Na jaře se nám částečně změnilo vedení a náš pohled na práci, kterou odvádím, se lišil. Měla jsem na výběr z několika variant. Když se to celé událo, byla jsem natolik v šoku, že mě ani nenapadlo, že to skončí právě takto. Čím víc jsem nad tím ale přemýšlela, tak se tato varianta začínala jevit jako jediná možná. Trápila jsem se s tím víc než měsíc, nechci tady zabíhat do podrobností, ale byl to velmi náročný měsíc. Nakonec jsem vše zvládla a do prosince jsem vstupovala s pidi úvazkem 0,05. Jelikož už nějaký čas uběhl, můžu říct, že jsem za dospění k tomuto rozhodnutí neskutečně vděčná! Ulevilo se mi. Přestala jsem být ve věčné křeči, abych splnila očekávání, aby mě zase někdo nepomluvil a nedonášel, protože se něco jeví jinak, než jak to ve skutečnosti je, atd. Těch faktorů bylo mnoho a já najednou zjistila, jak moc jsem se trápila. Pravda, když jsem do FN nastupovala, byla jsem plná síly a ideálů. Ale postupem let mě celý systém semlel natolik, že se z toho tak trochu stal spíš boj o přežití. Po 5 letech mého postupného přibírání dalších a dalších "povinností" a profesního růstu jsem skončila tam, kde jsem na začátku začínala. A jsem ráda. Ony to totiž možná nebyly ani tak moje ambice a touhy, jako spíš potřeba světu dokázat, že za něco stojím. A dovolit si to (při)pustit a říct "ne, já to nechci dokončit", navíc opakovaně, bylo náročné. Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla ustát a postavit se sama za sebe.


Souběžně s touto lapálií se děla ještě jedna rodinná. S prarodiči od tatíka jsem 13 let nebyla ve styku. Nechci tady rozebírat proč a jak, prostě to tak bylo. Jenomže koncem října mi tatík zavolal, že děda má terminální stádium rakoviny tlustého střeva a že pokud ho chci vidět, teď je ten správný čas. Seděla jsem v posteli, nemocná a s pocitem "Proč? To nestačí, že tady řeším práci, jsem nemocná, je mi blbě, a do toho ještě tohle?!". Posbírala jsem zbytky sil a dědovi napsala. Hned další víkend jsem tam jela. Ačkoli už nekouřím (jen výjimečně), tak cigareta na uklidněnou byla nutnost :) 13 let je 13 let a nevěděla jsem, co mám čekat. Nakonec to (jak jinak) proběhlo úplně v pohodě. A mně se zase jen potvrdilo to, že naše hlava dokáže opravdu vykonstruovat neskutečné strašáky a že je dobré se naučit rozlišovat, kdy jsou její upozornění opodstatněná, a kdy nám spíš škodí. Spousta věcí mě vrátila do dětství - koberec, který si pamatuju ještě z domu, kde babi s dědou bydleli. Přehoz na gauč, který mají snad odjakživa, a spousta dalších drobností. Byla jsem ráda, že jsem zvládla ten krok udělat. Ani ne tři týdny poté děda umřel. Doma jsem se probrečela tím, kolik let jsme zbytečně ztratili, ale s vděčností, že jsme se ještě viděli a věděli, že je to dobré. Mělo to tak být a byla to součást vývoje. S babi si dnes voláme a já jsem ráda, že se to po tolika letech urovnalo.


Následoval měsíc dovolené, takřka celý prosinec. To bylo taky to jediné, co mě drželo zhruba od září při životě. Takové světlo na konci tunelu. Měla jsem jisté představy, jak bude dovolená probíhat. Ale všechno bylo jinak. Doháněla jsem výšivku Thanosovy rukavice pro Martina, který měl 17.12. narozeniny. Můžu vám prozradit, že jsem to nestihla a předávala ji zhruba o měsíc později. Přesto jsem se ale opět chytla do krysího závodu a každý den ráno vstala, nasnídala se a zasedla k vyšívání. Nerozumějte mi špatně. Já si to užívala. První 4 dny. Protože vyšívání mě baví, uvařila jsem si dobrý čaj a kávu, pustila si vánoční romantický film, rozsvítila světlíčka na stromku, solnou lampu a do aromalampy dala vánoční vůni. A byla jsem absolutně šťastná. Jenomže po pár dnech už to nebyla pohoda a pocit volnosti, ale spíš tíha termínu a nutnost. Vytratila se lehkost. Až den před Vánocemi jsem si řekla, že dost, že "nepromrhám" dovolenou dalším štvaním se, jen štvaním se jiného druhu. A tak se kýžený odpočinek a úleva nekonal. Nicméně díky tomu jsem si to uvědomila a došlo mi, že je jedno, jestli jsem v práci nebo doma, že mám tendenci se do těchto krysích závodů chytat a občas si je dokonce sama vytvářet.


Na přelomu roku jsem bilancovala. Co se událo v roce 2019, co mě asi čeká v roce 2020. A slíbila jsem si, že rok 2020 bude rokem mého zdraví a těla. Dlužím mu to. Za to, že mě vždy podrželo a neselhalo. Chci mu to oplatit a dát mu potřebnou péči. Asi za 3 týdny po tomto rozhodnutí mi ruplo za krkem. U mě celkem běžná věc. Tedy hlavně dřív, od té doby, co mám pořádnou matraci a anatomický polštář se mi to stává výjimečně. Jenže zrovna tu noc jsem spala u Martina. Není to příjemné, ale vím, že cca za 3 dny to povolí. Ale ouha. Za 3 dny to naopak vygradovalo. Naivně jsem zůstala doma s tím, že to chce teplo a klid. Velmi brzy jsem se ládovala koňskými dávkami léků a sháněla jsem fyzioterapeuta. K doktoru jsem nechtěla, že mi budou nutit obstřik (a já se zase dostanu do tlaku, nedokážu říct ne a proti své vůli na obstřik kývnu). Vydržela jsem to 4,5 dne. 4,5 dne, kdy jsem mohla jen sedět, ležet jen na zádech a s obrovskými bolestmi hlavy, i obyčejné polknutí bolelo, o jakémkoli pohybu hlavy, vyjma záklonu, nemohla být řeč. Oba fyzioterapeuti mi řekli, že si mám koupit límec a vyrazit k doktoru. Moc jsem nespala, za to jsem hodně brečela. Nakonec jsem v sobotu skončila na urgentním příjmu a věděla jsem, že obstřik si vnutit nenechám. A zase jeden neopodstatněný strach, o obstřiku nepadlo ani slovo :) Dostala jsem kapačku, Tramal, po kterém jsem se krásně vznášela :D a taky informaci, že mám akutní ústřel krku sahající do půlky zad. A taky výrůstky na dvou krčních obratlech. Domů jsem si nesla konečně odpovídající léky a týdenní neschopenku. Když jsem přesně po týdnu poprvé velmi, velmi opatrně ulehla na bok a ono to šlo, prožívala jsem obrovské pocity vděčnosti a štěstí. Najednou jsem si vážila toho, že můžu bezbolestně polknout, napít se a najíst, že si můžu lehnout!!! Že se můžu vyspat a že se začínám vracet do normálu. Samozřejmě jsem hodně přemýšlela, proč mě tělo takhle drsně zabrzdilo. Mám svou teorii. Dnes, měsíc po této epizodě, cítím, že to stále není ono. Jasně, už jedu v běžném režimu, včetně squashe, ale pořád cítím, že nejsem úplně fit. A při určitých pohybech hlavou mi bolest dost nečekaně a nevybíravě vystřelí nahoru i dolů. Beru to jako takovou mou nutnou brzdu. Jak už jsem psala výš, mám tendenci chytat se do křeččího kolečka, do pocitu, že musím a taky občas dělat věci na sílu. V něčem už jsem se to odnaučila, v něčem ne. Možná se mýlím, ale myslím, že poselství těla bylo následující - "Říkala jsi, že letošek je mým rokem. Ale nechováš se tak. Zase mě do něčeho tlačíš a chceš po mě výkon. Já už ale nemůžu. Jsem vyčerpané. Začni mi konečně naslouchat a respektovat mé potřeby. Za čím se pořád ženeš? Proč potřebuješ mít všechno hned? Já se neopravím mávnutím kouzelného proutku. Potřebuji na to čas."


A tak se učím naslouchat svému tělu, respektovat jeho potřeba a dát čas jemu i sobě. Moc mi v tom taky pomáhá obrázek mé milované Peťky, známé taky jako Oringle. Obalenou paní, jak jsem ji překřtila, jsem si zamilovala na první pohled a věděla jsem, že chci mít jednu doma. A tak ji mám :) Díky Peti! Ve zlatém ránu (nikdy jsem na zlatou nebyla), opřenou na parapetu o zeď u psacího stolu tak, abych na ni viděla i z postele a mohla si připomínat to, co si tolik připomínat potřebuju.


A tak Ti děkuji, moje tělo, žes to všechno vydrželo. A nikdy mě nenechalo ve štychu. Pokusím se Ti to konečně oplatit a vynahradit.

Žádné komentáře:

Okomentovat